sienna

IX. truth or dare

Byla před námi dvouhodinová cesta a za námi teprve deset minut, přesto jsem cítila jisté napětí. Pravděpodobně se ani tak nevznášelo ve vzduchu, ale u mě v hlavě. Byla přecpaná myšlenkami, tak jako obvykle, ale když řídím, mám ráda mysl čistou. Teď otravné vzpomínky, úvahy a snění tlačilo na mou pozornost, nehledě na Chase, který hypnotizoval pohledem rádio.

Už několikrát jsem se nadechla k započatí konverzace, ale vždycky mě něco zastavilo. Ano, jsme kamarádi, dá se říct, ale nějakým způsobem se známe jen čtrnáct dní a ještě ke všemu spolu mluvíme jen deset minut po ránu. Toť vše.

Sama od sebe jsem postavila jakousi bariéru, když jsem chtěla promluvit o něčem vážnějším než obvykle. Jenže jet dvě hodiny v podobném tichu jsem odmítala, takže jsem se pomyslně profackovala a promluvila odlehčeně, s humorem. Tak jako obvykle.

,,Takže mé zlé dvojče se ukázalo v pravém světle." Prohodila jsem s úšklebkem a ztišila zvuk na navigaci.
,,Zlé dvojče má být úplný kontrast, vy jste si naopak dost podobné v určitých věcech." Cítila jsem na sobě jeho pohled, takže mu nemohl ujít můj kyselý výraz.
,,Nejenže až na barvu vlasů jste úplně stejné vzhledově, taky obě moc rády skrýváte tajemství." Nelíbilo se mi, kam tahle konverzace zaběhla, tak jsem se jen tiše zasmála a opět odvedla řeč směrem, který jsem hodlala udržet.

,,Co ti provedla, smím-li se zeptat?" Chasův těžký povzdech mi vykouzlil na tváři pobavený úsměv, tentokrát už opravdový.
,,Řekněme, že se pokoušela pozřít se s jedním klukem navzájem. My spolu vyloženě nechodili, bylo to komplikovaný, ale přesto to byl podraz." Domluvil a opět toužebně zašilhal k rádiu.
,,Můžu pustit hudbu?" Zaprosil, což jsem zavrtěním hlavy zavrhla.
,,Nesoustředila bych se. A teď mi pověz, jak jsem v tom figurovala já?" Po mé další otázce nastal další povzdech.
,,Její omluvou bylo, že jsem jí podrazil už jen tím, že se s tebou bavím a bůh ví, co ještě."

Protočila jsem očima nad sestřiným tvrzením a odbočila na dálnici.
,,Takže s ní končíš? Poznal jsi, jaká je to mršina?" Jeho tiché zavrčení mi odpovědělo na otázku samo o sobě.
,,Ne. Jen jsem vypěnil a nenechám se sebou zametat. Ale stojím si za tím, co jsem říkal. Začala se mi otvírat a já chci zjistit, proč se chová tak, jak se chová. Něco za tím musí stát." Jeho hlas byl pevný a kdybych nedržela volant, snad mu jednu vlepím, aby se probral.
,,Jsi ztracený případ." Zhodnotila jsem to po chvíli ticha, které se zase rychle rozlilo v prostoru mezi námi.

Nevím, jestli jsem to tak cítila jen já, ale to ticho bylo strašně nepříjemné. Jakoby mezi námi stála nevyřčená slova, která stejně nikdy nikdo neuslyší. Bylo to zvláštní a po letmém pohledu na Chase to byl asi jen můj stav.

,,Teď mě tak napadá, čí je vlastně ta chata?" Přerušila jsem opět ticho.
,,Shawna. Respektive jeho rodičů. Je to hroznej zazobanec, jezdíme tam každej rok." Odpověděl věcně, ale mě to dost překvapilo. Jak to, že to nevím? On je hrozná slepičí prdel, naše škola je jeden velký drb a já tam už nějaký ten rok jsem. Jak mi sakra mohlo uniknout, že celý hokejový tým jezdí každý rok na Shawnovu chatu? Vím, že je bohatý, ale netušila jsem, že může pohostit takovou hromadu lidí.

,,Máš plavky? Oliver říkal, že se tam budeme koupat i mimo vířivku. Vždyť všichni přijedeme se zápalem plic." Pokračovala jsem dál ve vyzvídání a zkontrolovala, za jak dlouho budeme sjíždět z dálnice. Bohužel jsem se nic nedozvěděla, protože můj telefon kleknul.
,,Jsou tam teplý proudy, Shawnovi rodiče si umí vybrat." Odpověděl Chase a následoval můj zoufalý pohled na zčernalou obrazovku. Rychle vytáhnul svůj mobil, zapnul navigaci a vyměnil ho s tím mým.
,,Díky."

A takhle naše konverzace skončila. Chase usnul s hlavou opřenou o okénko a já si ticho poprvé za celou jízdu užívala. Konečně na mě padla ta správná atmosféra, kterou jsem ve škole ztratila, a já už přemýšlela, co všechno za bomby se tam bude dít. O tom, že to bude velké se nedalo pochybovat, teď záleží na tom, jestli to bude velký a úžasný, nebo velký a pěkně na hovno.