Varianty lásky

Soví pošta (Remus/ Sirius)

Zadání: Wolfstar
Povinná slova: patron, mozkomor, přeměna

Drahý Náměsíčníku,

omlouvám se, že jsem zmizel tak narychlo a nepočkal na Tebe. Byla to ta nejtěžší věc, co jsem musel za posledních dvanáct let učinit. Pobyt v Azkabanu a útěk z něj nebyl tak bolestný, jako vědomí, že jsem Tě mohl jen jednou obejmout a znovu jsem od Tebe musel být odtržen. Nemohu Ti říci, kde se nacházím, ale věz, že se pečlivě skrývám.

Věřím, že se brzy konečně setkáme bez společnosti dalších lidí. Bolestně Tě toužím sevřít v náruči a líbat Tě do té doby, než nám dojde dech, a poté znovu a znovu, až do bezvědomí. Mé city k Tobě se za těch dvanáct let nezměnily, stále Tě miluji jako v den, kdy jsem Ti svou lásku vyznal poprvé. Pamatuješ? Chce se mi smát nad tím, jak neohrabané to bylo, přesto to bylo stejně silné, jako je nyní. Jen myšlenky na Tebe mi umožnily v Azkabanu nezešílet, byly tak silné, že ani celá četa mozkomorů mi je nemohla vzít.

Samozřejmě si však uvědomuji, že dvanáct let je příliš dlouhá doba, zvlášť, když jsi byl přesvědčen o mé zradě, přesto se odvažuji doufat, že jsem zůstal ve Tvém srdci alespoň malým kouskem, ačkoliv pochopím, když… však ty víš. Nedokážu tu možnost ani napsat. Budu netrpělivě čekat na Tvou odpověď, i kdybych tak měl čekat do konce života. Dej, prosím, pozor na Harryho, jsem moc rád, že má za učitele právě Tebe.

Tvůj Tichošlápek

~~~

Drahý Tichošlápku,

ředitel mi vysvětlil, co se toho dne stalo. Zdá se, že má přeměna zkomplikovala více věcí, než jsem mohl předpokládat. Bylo štěstí, že jsi využil své zvěromágské podoby a odtáhl mě pryč. Ještě teď, měsíc po tom incidentu, se třesu hrůzou, neboť nechybělo mnoho a mohl jsem vás pokousat nebo zabít. Děkuji Ti, že jsi mě toho ušetřil, netuším, jestli bych s tím dokázal žít. Nicméně, musel jsem kvůli tomu podat rezignaci a už nadále v Bradavicích učit nebudu. Přesto se pokusím na Harryho dohlédnout, mám ho rád, jako kdyby byl můj kmotřenec. Jistě se moc těší, až dostanete příležitost se lépe poznat. Věděl jsi, že má stejného patrona jako James?

Víš, musím se přiznat, že jsem skutečně uvěřil, tak jako ostatní, že jsi Petera a ty mudly skutečně zabil a že jsi Voldemortovi vyzradil Jamese a Lily. Nebudu se vymlouvat, očitých svědků bylo tolik, že nedalo moc práce mě přesvědčit, že můj milenec, někdo, koho jsem miloval více než sám sebe, je několikanásobný vrah. Dokážeš mi to někdy odpustit?

Stydím se za to, že jsem Ti nevěřil. Lituji, že jsem tě v Azkabanu nenavštívil a nevyslechl si Tvou verzi. Miluješ někoho, kdo Tě nepodpořil, když měl. Celé ty dlouhé roky jsem se ani nepokoušel zjistit, že by to mohlo být jinak, jen jsem tupě následoval stádo. Dokázal bys s takovým člověkem žít, Tichošlápku? Ty jsi psal, že doufáš, že jsi zůstal alespoň částečně v mém srdci. Mohu Tě ujistit, že jsi v něm zůstal celý, avšak já se ani neodvažuji pomýšlet na naději, že bys mi mohl odpustit.

Náměsíčník

~~~

Náměsíčníku,

okamžitě zapomeň na to, že se na Tebe zlobím! Jak bych mohl? Zachoval bych se stejně, Červíček tu situaci skutečně naplánoval dokonale. Vůbec by mě nenapadlo, že je schopen něčeho tak geniálního, zvlášť ve vyhrocené situaci, kdy mu hořelo koště pod zadkem. Nemám Ti co odpouštět. Stýská se mi. Přál bych si, abys tu mohl být se mnou.

Tvůj Tichošlápek

PS: věřil bys, že papoušci nosí poštu? Dej pozor, klove.

~~~

Tichošlápku,

už je to příliš dlouho, co jsem tě mohl na pár sekund držet v náruči. Copak naše odloučení nikdy neskončí? Přál bych si, abych se k Tobě mohl připojit a konečně zase okusit tvé rty a cítit teplo Tvého objetí. Naznač mi, kde Tě mohu najít. Tady mě nic nedrží a samota mě ubíjí.

Náměsíčník

~~~

Drahý Náměsíčníku,

zítra se vracím do domu své matky. Požádej našeho společného přítele s půlměsícovými brýlemi o odresu. V poledne Tě očekávám.

Tichošlápek

Remus stál na čtvercovém náměstí a četl poslední dopis už asi po padesáté. Znal jeho znění nazpaměť a neustálým skládáním a rozkládáním se pergamen stával nečitelným. Cítil se jako před první schůzkou, srdce mu nekontrolovaně bušilo a žaludek se svíral nervozitou. Hlasitě polkl, když vytáhl další pergamen z kapsy, psaný Brumbálovým precizním rukopisem, a přečetl si ho.

Grimmauldovo náměstí 12, Londýn.

Jako na zavolanou se domy s čísly 11 a 13 od sebe začaly odsouvat a odhalily tak skrytý dům se špinavými dveřmi. Zhluboka se nadechl, zničil vzdálenost, jež ho od dveří dělila a rázně zaklepal.
O několik úderů srdce později už vězel v objetí svého milovaného Siriuse a zdálo se mu, jako kdyby těch uplynulých dvanáct let ani nenastalo.

V jednom z komentářů jsem měla dotaz, zda bych jednu část nenapsala jako texting nebo formou dopisů. No, celkem se mi to teď hodilo, i když jsem to v původním plánu úplně neměla. Snad se líbilo.

Věnováno DieCrocWeb.