Soul mates (M&M)

37❤

Marcus

Doufal jsem, že to bude, když už, tak jako minule. Tentokrát je to ale mnohem horší. Tinus měl totiž zástavu..

Vydal na tom koncertě tolik síly, že mu dokonce přestalo bít srdce.

Naštěstí se nám ho podařilo nahodit, ale stejně to s ním už nevypadá dobře.

Flashback

Rychle jsem si nad něj klekl a začal ho resuscitovat. Musí to přežít, prostě musí!

Spojil jsem ruce a začal stlačovat jeho hrudník. Oči měl ale ještě stále zavřené.

,,Marcusi, počkej, já tě vystřídám." Řekl.. Už vlastně ani nevím, kdo to řekl, neměl jsem čas na to vnímat okolí. Teď jde jen o Martinuse.

,,Ne! Střídání by bylo riskantní!" Řekl jsem udýchaně a dál se věnoval své práci.

,,Notak, Tini." Špitl jsem. Už jsem i já cítil zžíravou bolest vysílení, ale musel jsem dál. Musel jsem pro něj.

Najednou se rozkašlal a hned se vedle sebe vyvracel. Já jsem se snažil nějak popadnout dech. Chtěl jsem mu rychle něco říct, obejmout ho a zlíbat tak, že by se nemohl nadechnout, ale než jsem to stihl udělat, tak už ho brala záchranka.

Oddechl jsem si. Zachránil si ho.

End

Teď Tinus spí v nemocničním pokoji. Mám o něj vážně strach, ale teď mě za ním nechcou pustit. Prý aby měl klid.

,,Gunnarsene, měl bych k vám být upřímný." Přišel ke mně doktor a já jsem nasucho polkl. ,,Martinus je na tom opravdu hodně špatně, budeme rádi, když se dožije zítřka."

,,C-cože?" Vykulil jsem na něj oči, ale on měl stále vážný výraz. Nedělá si srandu.

,,Já jsem vám říkal, že když uspořádate ten koncert, tak mu to jen přitíží." Řekl trochu arogantně. Chce mi tím říct, že měl pravdu.

,,Přitíží! Ne, že ho to zabije!" Vyjel jsem na něj. Ale mohl jsem to tušit, ten doktor za nic nemůže. Já jsem ale byl zaslepený bolestí, kterou mi jeho slova způsobovaly.

,,Prosím, uklidněte se-" Snažil se mě zadržet, ale to se mu nepovedlo.

,,Nesmí umřít! Ne teď!" Zařval jsem přes celou chodbu a rozběhl jsem se k jeho pokoji.

Prudce jsem otevřel dveře a pohled mi hned spadl na bledého Martinuse. Potichu jsem za sebou dveře zavřel a zamkl je. Chci tu být sám. Jen s ním.

Přešel jsem k němu, ale jen se dotkla moje teplá ruka jeho naprosto ledových prstů, propukl jsem v hysterický pláč. Hlavu jsem si položil na jeho břicho, držel jsem ho za ruku a brečel jsem. Ani jsem se nesnažil se nějak tišit, muselo to všechno ven.

Pak jsem ucítil, jak mě pohladil po vlasech. Zvedl jsem hlavu, abych ho viděl. Usmíval se. V tu chvíli se mi do očí dostalo mnohem víc slz.

,,Shhh, neplakej," Špitl svým úžasným hlasem a pár slz mi utřel.

,,Jak bych mohl, když ty umíráš!" Vzlykl jsem. ,,Tohle je konec, chápeš to?" Trhaně jsem se nadechl.

,,To ale neznamená, že je to špatný konec." Řekl a já jsem se na něj nechápavě podíval. ,,Můj život byl krásný a to jenom díky tobě. A smrt nemůže být špatný konec, to by pak neexistovaly šťastné konce, protože každý jednou umře. Ano, mohlo by to být později, ale co? Já jsem šťastný." Jeho hlas se stále ztišoval.

,,Smrtí to nekončí, nezapomeň na to, Marcusi." Pohladil mě po tváří a naposledy se usmál a pak už jenom zavřel oči. Všechny přístroje začali místo pípání vydávat jen hlasitý zvuk a na obrazovce už běhala jen rovná čára.

,,Tini? Tini!? Ne ne ne ne ne! Prosím, ještě ne-che-e!" Rozvzlykal jsem se tak, že jsem se skoro dusil. Ruce se mi klepaly a z očí mi vytéklalo plno slz.

,,Miluju tě, Tini, m-moc.." Špitl jsem, když jsem se trochu ztišil.

Chtěla bych jen říct, že to bylo od začátku plánované.
Není to tak, že bych se v půlce knížky rozhodla, že umře.
Prostě to byla podstata této knížky.
Takže tímto se vám omlouvám, příště to bude pozitivnější. 😊❤
Lya💕