Herec ✓

UZEL Č. 135

Silvestr... Ukončení starého a začátek nového... Byl to den, kdy mi slíbil nové lanko... Kdy mi slíbil, že vše bude překrásné, že špatné věci necháme v roce 2018. Měl to být den, který měl otevřít dveře do neznáma, neměl uzavřít to pro mě známé... Tak to alespoň říkal.

U něj v městečku jeho táta každoročně pořádá velký a překrásný ohňostroj... A on mu chtěl pomoci. Poprvé ti to dovolil. Veškerou tu složitou techniku nechal sklouznout do tvých rukou.

Byl z toho nadšený, já byl nadšený z něj. Blížilo se to rychle. V nové mikině s nápisem "Jsem jeho" jsem k němu přišel, letmo ho objal a spokojeně se usmál. On měl stejnou mikinu, jen tam měl napsáno "On je můj".

Dal mi tu mikinu k Vánocům. Já mu zase dal album, které je z devadesáti procent prázdné, zbytek byly naše fotky. Dal jsem mu to až v pokoji s tím, že mu to chci dát více osobně než pod stromkem. Nakonec jsme došli k názoru, že nahoře v mém pokoji zůstaneme.

Ale teď zpět k dnešku.

Byli jsme obě rodiny nasáčkovaní v jeho domě, popíjeli, naši rodiče se bavili jako nejlepší kamarádi. Pil i Dominic, málem jsem ho tím objetím utopil v šampusu. Já jediný popíjel maximálně tak džus, neměl jsem chuť, chci si dnešek pamatovat.

Blížilo se to, blížil se nový rok. Dominic s jeho otcem už odběhli chystat, nakonec jsme je přišli podpořit naší společností. Bylo to na fotbalovém hřišti kvůli bezpečí. Kolem nich byly samé různé dráty, petardy, rachejtle. Dominic se v tom vyznal, poznal jsem to i na dálku.

Všichni se mezi sebou bavili, jen já se opíral o zábradlí dělící hřiště od silnice a sledoval ty dva s džusem v ruce. Byla mi zima, ale hřál mě krásný pocit lásky. Vše se nakonec dočkalo dobrého konce, ne?

Dominic náhle letěl k zemi, otci se nevědomky uvolnily z kapsy zapalovače a zapálily se odložené petardy dřív. Všichni začali hledět k nebi, nechápali, proč začali deset minut předem. Jen já jediný si všiml, že se Dominic nezvedá. Ihned jsem tam vyběhl. Sklenice zařinčela o zábradlí, roztříštila se a já mizel v začínajícím kouři. 

Lidé začali chápat, volali hasiče a záchranku. Srdce mi bilo jako o závod, když jsem si začínal všímat od výbuchu zničených drátů u jeho hlavy, na zádech a u ucha spálenin od petard.

Prudce jsem vykřikl, slzy se spustily. Popadl jsem nejbližší kus plastového obalu a dráty začal odtahovat. Všude byl kouř, rány se ozývaly... Petardy lítaly do stran. Nevím, kam se jeho otec poděl. Ihned jsem ho od nebezpečné zóny s doprovodem mého vzlyku a kašle odtáhl. Klepal se, žil! Nevěděl jsem co teď. V pozadí houkala záchranka, byla asi kilometr od nás...

Koukal na mě, usmíval se. Já se snažil s dalšími lidmi tvé zranění chladit, stěžoval by si určitě na hluchotu, šílenou bolest... Ale neřekl nic. Brečel jsem, objímal, hladil, nechtěl ho ztratit. Záchranka dělala co mohla... Ale říkali, že...

Ne.

Ne.

NE!!!

Nezvládl by ani cestu do nemocnice... Petarda mu zaútočila do zad přesně v tu dobu, kdy se do něj ze dvou drátů spustilo asi šest ampérů celkem (smrtící dávka je mnohdy i 1A)... 

Tímto můj příběh končí.

Ano, končí.

Houpačka se rozpadla, rozlomila na dvě poloviny... A už nikdy nebyla obnovena...

Važte si toho, co máte, i když jsou to zprvu jen hloupé nadržené sny. Zbytečně se nehádejte, i když to vypadá, že je po všem, bude vás to mrzet. Určitě se najde člověk, který vás miluje, kterého milujete i vy. Buďte s ní(m) co nejdéle to jde, nikdy nevíte, kdy...

PODLE SKUTEČNÉ UDÁLOSTI.