24 perníčků

16. prosince

,,Marinette! Marinette! Dneska je v nákupním centru Jene pensaisrien Santa!! Já chci moc vidět Santuuu!! Marinette, prosím."
,,Kde jsi na to přišla, Hannie?"
,,Řekla mi to Ema, ona tam jde s Ericem a já chci taky!! Prosím, Marinette!"
Malá hnědovláska sepnula ruce a dělala na Marinette velké smutné psí oči.
Dnes stejně neměli nic v plánu, ale Marinse toho rozhodla využít.
,,Dobře, Hannie, můžeme jít za Santou, ale nejdřív si musíš uklidit pokojíček."
Brunetka zbělela hrůzou.
,,A-ale to nestihnu."
Její pokoj byl velký asi jako obývák a kuchyň Dupain-Chengů dohromady. Hannie v něm měla tolik hraček, že kdyby každému dítěti v Paříži dala dvě, na všechny se dostane. Všechny hračky se válely po zemi a pro Marinette to bylo jako minové pole, pokaždé se bála, že na některou z nich šlápne a úplnou náhodou to bude ta nejdražší panenka s porcelánovou hlavou přivezená její prababičkou z Ameriky.
,,Budeš muset jinak se výlet, za Santou a kouzelnými skřítky, nekoná."
Hannie fňukla, ale vystřelila do pokojíčku jako šíp. Když tam Marinette o deset minut později nahlédla, viděla jak holčička zběsile utíká po pokoji a panenky usazuje na poličky, plyšáky do postele, jakási malá zvířátka do krabice a tak dál. Za půl hodiny bylo všechno na svém místě. Česací hlava měla na hlavě sedm princeznovských korunek a krk jí zmizel pod náhrdelníky, ale to byl maličký detail.
,,A ráno to tak nešlo, co?"
Hannie se zazubila a zavrtěla hlavou, Marinette jen protočila oči.
,,No tak dobře, teple se obleč."
,,Jooo! Díky,Marinette! Jsi nejlepší chůva, co jsem kdy měla!" A objala ji.

Limuzínou dorazili až do nákupního centra, všude byly miliony lidí, ale Hannie se nedala odradit. Byly asi čtyři odpoledne, neděle a ještě k tomu před Vánoci, nejhorší čas na to jít do obchodů.
,,Podívej se jaká tam je fronta, ta se ti můžu vykašlat!" Ukázala na frontu, která se táhla od Santy až kamsi do háje.
Brunetka však neztrácela svůj optimismus.
,,Neboj, tamhle je dětský koutek, ty počkáš tady a já se nudit nebudu. Obě budem spoko!" Vykřikla a už se rozběhla pryč. Marinette nejdřív nemohla věřit vlastním uším, ale jakmile se Hannie rozběhla pryč, povzdechla si a stoupla si nakonec fronty.

Bolely ji nohy jako čert a to v řadě nestála ještě ani hodinu, přišlo jí, že každé dítě snad vyjmenovává katalog plný hraček.
V jejím kabátě jí bylo nesnesitelné horko, ale nést ho v ruce by bylo ještě horší.
Sem tam se koukala na Hannie jestli je v pořádku, ale dívenka se pokaždé smála a běhala s nějakými svými kamarády. Znovu si povzdechla, také chtěla mít takový bezstrarostný život. Přála si být plná energie a nestrachovat se o to, co jí, jak vypadá, co si o ní všichni myslí a podobně. Být dítětem byla ta nejlepší doba jejího života a teď, když stála ve frontě na Santu Klause, se jí zastesklo.
Pak začala myslet na Adriena, což bylo ještě horší než nostalgické vzpomínky na dětství.
Snažila se ho dostat z hlavy, ale jakmile se tam jednou zabydlel, už se tam rozhodl zůstat.
Možná za to mohl jeden ze Santových elfů, vypadal dost podobně. Rozhazoval všude kolem zlaté třpytky, takže i Mari byla za chvíli proti své vůli pozlacena. Její tmavé vlasy teď vypadaly jako hvězdná obloha.
,,Hmm, úžasný." Zamumlala si pro sebe.

,,Dobrý den, slečno, koupila byste od nás zlatou hvězdu? Je to pro dobrou věc."
Přišel k ní nějaký další elf, Marinette si povzdechla. Proč na ni tohle platilo?
Vrazila elfovi jedno euro a připnula si zlatou hvězdu na baret. K jejímu nadšení zjistila, že před nimi jsou jen tři lidi.

Zavolala Hannie a společně už čekaly až se dostanou na řadu.
,,Víš, co si všechno přeju?"
,,Doufám, že ne další hračky." Zasmála se Marinette.

Konečně byly na řadě, Hannie se rozběhla a skočila Santovi do náruče.
,,Páni, jsi nějaká čiperná, děvče. Jakpak se jmenuješ?" Jakmile promluvil, byla si Marinette jistá. Oan Dengler byl Santa, což znamenalo, že ten elf se třpytkami... ne, proč zrovna ona musela mít takovou smůlu?
Měla sto chutí utéct.
,,Jmenuju se Hannie a je mi šest let."
,,To je opravdu pěkné jméno, Hannie. Tak povídej, co by sis přála k Vánocům?"
Brunetka s úsměvem na tváři vesele houpala nožkama.
,,Chtěla bych panenky Kouzelné berušky a Černého kocoura, znáš ten seriál, Santo?"
,,Ano, znám. To se mi líbí, dva superhrdinové, kteří konají dobro. Co dál si přeješ?"
Na chvilku se zamyslela, ale netrvalo to nějak dlouho.
,,Dál bych chtěla tu kreslící sadu, kde si můžu navrhnout vlastní oblečení."
,,Takže ráda maluješ, to je hezké."
,,Jo, pokud to dostanu, navrhnu tvým sobům oblečky, aby jim nebyla zima a pošlu ti to na Severní pól."
Pan Dergler se rozesmál, přidala se i Marinette a pár lidí za nimi.
,,No tedy, Hannie, ty jsi pěkný rošťák, ale dobře. Už se těším."
Brunetka zatleskala a usmála se.
,,Ale Santo, ještě mám jedno přání."
,,No tak povídej, jinak se ti nesplní." Poplácal ji po zádech. Marinette pana Derglera nepoznávala.
,,Přeju si ať jsou moji rodiče častěji doma, ať nejezdí pořád někam do zahraničí a já nemusím být s chůvami. Teď mám Marinette, ta je hodná, ale už mi chybí máma s tátou."
Očividně to pana Derglera zasáhlo alespoň z poloviny tak, jako Marinette.
,,To je hezké přání, milá Hannie."
Pan Dergler se usmál na Marinette, tak ji zdravil.
,,A pozdravuj svoji chůvu, teď si můžeš jít pro odměnu tamhle k tomu elfovi, ten co rozhazuje zlaté třytky."
Marinette v duchu zaklela naprosto nedívčím způsobem.
,,Tak jo, děkuju Santo, jsi nejlepší."