24 perníčků

[nečekaný konec]

,,Marinette.... Marinette...."
,,Hm...?'' opatrně jsem otevřela oči.
,,Marinette..."
,,Mami?" Byla jsem u sebe v posteli. Slezla jsem dolů a šla k poklopu, který vedl do obýváku. Opatrně jsem ho otevřela a nakoukla do obýváku. Stromeček svítil a z kuchyně se vanula úžasná vůně čerstvého cukroví. Sešla jsem pár schodů dolů, ale něco mě zarazilo. V televizi hrála vánoční pohádka a na gauči před ní sedělo malé tmavovlasé děvče. Neviděla jsem jí do tváře, takže jsem šla potichu dolů, abych zjistila, jakého nezvaného hosta tady máme. Než jsem ale stihla dojít k sedačce, ozval se z kuchyně mamčin hlas.

,,Marinette! Jdeš mi pomoct ozdobit cukroví?" Už jsem jí chtěla odpovědět, ale někdo mě předběhl.

,,Jasně mami, už běžím!'' zapískala holčička a běžela do kuchyně. Jakmile se mi vyskytl pohled na tvář té holčičky, rychle jsem si dlaní přikryla ústa.

,,To jsem... přece..." Uviděla jsem sebe, akorát mi tehdy bylo osm. ,,Ale... jak je to..."

,,Možné?" ozval se hlas za mnou. Já jen vypískla a rychle se otočila. Za mnou stála usmívající se dívka. Vypadala, že jí je tolik co mě teď. Měla na sobě černou halenku s delším odděleným rukávem a červenou sukni s černými puntíky. Měla modré oči a krátké červené vlasy, jen afina byla černá.

,,Ahoj Marinette." řekla znovu s klidným úsměvem. ,,Mě se nemusíš bát, mé jméno je Tikki a jsem duch tvých Vánoc." Řekla, jako by to mělo být něco naprosto normálního.

,,D-d-duch... mých... V-Vánoc?" vysoukala jsem ze sebe po chvilce. Tikki jen přikývla.

,,Ano, každý má svého ducha Vánoc. Tvoje máma, táta, ti co Vánoce milují i ti co je nesnášejí." Hned jsem si vzpomněla na Adriena.

,,A... Proč tady jsi? A...." pak jsem si uvědomila jednu důležitou věc. ,,A proč mě neslyšely, když jsem tak vypískla?!" Z toho už jsem měla krapet dost strach. Tikki se jen usmála. 

,,Nevidí nás, ani neslyší. Jsme pro ně neviditelné. Tohle jsou Vánoce, které jsi už prožila. Pohádky, cukroví, stromeček, rodinná láska a pohoda. Takhle by měly vypadat dokonalé Vánoce, že ano?" Já se jen dívala na sebe s mámou, jak zdobíme cukroví a jsme celé špinavé od polevy. 

,,Jo... měly..." usmála jsem se pro sebe. Tikki za mnou lehce mávla rukou a tím zrychlila čas, dokud ho zase nezpomalila.

,,Tohle jsou tvoje loňské Vánoce. Opět dokonalé." Pokračovala dál, nakonec se dostala k letošním Vánocům.

,,A co tyhle Vánoce? Jsou dokonalé, jako ty předchozí?" Jen jsem mlčela. Všechno vypadalo stejně. Stromeček svítil, máma dělala vánoční cukroví, ale nebylo to ono.
,,Ne... To nejsou..."
,,A víš, co tam chybí?"
,,Vánoční pohoda... ale..." otočila jsem se na Tikki. ,,...co mi tím chceš vlastně říct? To, že mi letošní Vánoce zkazil snad nejsobečtější kluk z celé Paříže?!" Už jsem trochu zvýšila hlas a cítila jsem, jak mě pálí oči. Úsměv, který Tikki po celou dobu měla na tváři, najednou zmizel a ona opět mávla rukou. Propadla jsem do hluboké tmy, která vypadala, že nemá konce. To jsem si myslela, než jsem dopadla do sněhu.

,,Super..." postavila jsem se a oprášila od sněhu, ale když jsem zjistila, kde se nacházím, bylo mi těžko. Přede mnou se tyčila vila Agrestových.

,,To ne... Tikki! Vezmi mě domů prosím! Tohle mi nijak nepomáhá!" Místo odpovědi jsem uslyšela jen smích. Tikki to ale nebyla. Byl to chlapecký smích.

,,Nepomáhá? Tohle by ti naopak pomoct mělo až moc holka." Rychle jsem se otočila za hlasem. Patřil chlapci vyšší postavy. Měl zelené kočičí oči, krátké černé vlasy, černou mikinu, pod kterou se skrývalo zelené tričko a černé potrhané džíny.