24 perníčků

19. prosince

Marinettina noční můra končila, doslova. Poslední z hororů se chýlil ke konci. Za celou noc si Marinette na sérii scary jumpů a dalších věcí pomalu zvykala.
Jen jednou se s Adrienem tak lekli, že se oba sebe navzájem chytili a pak se přes celé kino rozesmáli což zase vystrašilo další lidi.
Naskočily titulky a Marinette si oddechla, ale v tu ránu ji něco v té tmě chytilo za kotník. Po dvanácti hodinách hororů zakřičela přes celý sál a Adrien se rozesmál.
Plácla ho po hlavně.
,,Tak jseš ty normální?! Málem jsem dostala infarkt!" To ho pobavilo a ještě víc rozesmálo.
,,Původně jsem si jen chtěl vzít botu, ale tvoje noha se tam tak vhodně nachomýtla. Byla by škoda toho nevyužít."
Ironicky se zasmála.

,,Tak co teď? Je půl šesté ráno."
Marinette se zamyslela, vůbec ji nenapadlo, že tak dlouho vydrží vzhůru.
,,Ehh, hádám, že nemá smysl chodit domů se na hodinu jít vyspat."
Pokrčil rameny.
,,Pro mě má i desetiminutový spánek obrovskou cenu, nejradši bych dneska na nějakýho trpaslíka kašlal a radši bych se šel domů prospat."
,,Jo, to je skvělej nápad, ale myslím si, že dneska na tom budou všichni dost podobně, protože on ty vstupenky odevzdal všem."
,,Hmm, máš pravdu. Co teď, ale budeme dělat? Sraz máme až za hodinu a půl."
Marinette děsně mátlo, že byla pořád tma. Pouliční lampy ještě svítily a oranžově ozařovaly padající vločky.
,,Můžeme se podívat po Paříži, někde budou mít jistě otevřeno, můžeme si dát společně snídani, jestli chceš."
Trochu ji to překvapilo, nejen že nečekala, že by ji kdykoliv nějaký kluk někam pozval, ale i to, že to byl zrovna Adrien. Sice věděla, že to není kdovíjaká schůzka, ale potěšilo ji to.
Pokrčila rameny a přikývla.

Našli dokonalou kavárnu úplně v nejvyšším patře pařížského mrakodrapu. Obloha byla děsně šedá, ale pomalu se na východě začínaly objevovat záblesky východu slunce.
Oba si dali tu nejsilnější kávu, kterou kavárna nabízela. Marinette si ještě objednala ovesnou kaši s malinami a čokoládou a k tomu heřmánkový čaj. Adrien se zmínil, že nemá rád sladké snídaně a raději si dal pořádnou anglickou snídani.
,,Já jsem tak unavenej, že kdybych teď usnul, probudím se až na Novej rok." Zasmál se.
,,Tak to je v pohodě, mě by nevzbudil ani ohňostroj kdyby mi bouchl u ucha."
Oba měli pod očima černé kruhy, ale uklidňovala je ta skutečnost, že tak budou dnes zřejmě vypadat všichni.

Společně popíjeli kávu a koukali se na východ slunce, užívali by si ho víc, kdyby napůl nespali. Adrienovi začala až moc podezdřele padat hlava a Marinette do něj musela drcnout, aby se vůbec probudil.
,,H!?" Vykulil oči a Marinette se pousmála.
,,Myslím si, že dnes to nedopadne nejlíp ať skončíme kdekoliv. Jen ať u toho nemusím stát."
,,Nápodobně."

Po tom, co je vzbudila servírka, že je sedm sebou trhli a rychlostí blesku vyběhli na náměstí, aby stihli sraz.
,,A nemysli si, že jsi to za mě jako zaplatil, až zastavíme, tak ti to zaplatím."
Adrien se na ni v běhu ironicky podíval.
,,Tak hele, šetři dechem." A běžel dál, modrovláska jen nevěřícně zavrtěla hlavou.

Pan Dergler měl pro jednou slitování. Nenechal nikoho čistit chodníky ani prodávat punče.
Všichni šli do toho sálu, kde před pár dny vyráběli ozdoby na vánoční ples.
,,Tak, vážení, vidím, že vaše generace nic nevydrží. Já ve vašem věku dokázal být vzhůru i tři dny v kuse a vás skolilo ani ne dvacet hodin. Když vidím ty vaše černý kruhy pod očima řekl jsem si, že dnes budu mírný, ale kdo mi tu usne tak ten poletí!!"
Adrien jemně poplácal Mari po tváři, aby se probudila.
,,Vaším úkolem je balit dárky, ti kteří tu nejsou poprvý, vědí, že tyhle dárky jsou pro děti v nouzi nebo z dětských domovů, některý se posílají i do zahraničí dětem v cizině a jelikož je jaksi pošťáci nemůžou zabalit do dnešních novin, musíte se toho chytnout vy."
Adrien zasténal, vzal si do ruky nůžky a prohlížel si je jako by je viděl poprvé v životě.
Pan Dergler si nechal navozit doprostřed místnosti snad dvě tuny dárků. Všichni zalapali po dechu.
,,Nebojte se, máte na to celý den." Poplácal nějakého kluka po zádech a ten se s leknutím probral.
,,Pro něco jdu." Marinette se unaveně zvedla ze židle a vrávoravě došla k dárkům. Vzala první dva, který jí přišly pod ruku a jako zombie šla zpátky.
,,Myslím si, že nezvládnu ani tohle."
,,Cestou sem jsem viděl automat na kafe, budeš chtít?"
,,To mi připomnělo, že ti pořád dlužím peníze za dnešní snídani."
Vytáhla z kapsy desetieurovku a podala ji Adrienovi. Ten se však od ní odtáhl a zvedl ruce, aby se jí nemusel dotknout.
,,Ať tě to ani nenapadne, řekl jsem si, že tě pozvu, to tak přátelé dělají."
,,Ale já s tím nesouhlasila." Marinette si najednou nepřišla vůbec unavená.
Adrien nesouhlasně vrtěl hlavou.
,,Prostě ne, jednou jsem si dovolil tě pozvat a ty z toho děláš skandál hodný bulváru. Prostě se jednou zachovej jako vychovaná dívka a příjmi moje pozvání."
Povzdechla si a založila ruce na prsou.
,,Jako nerudnej Adrien ses mi zamlouval víc, alespoň jsem se s tebou mohla hádat. Jak to teď asi mám dělat, když jseš hodnej?"
Nechápavě na ni zamrkal.
,,Hodnej?"
Přikývla a odfoukla si ofinu z čela. Snažila se koukat kamkoliv jen ne jemu do očí.
,,Jo, dřív jsem se s tebou hádat nechtěla, ale tys ty hádky vyžadoval. Teď je to spíš naopak." Adrien se začal smát, ale když ho pan Dergler spražil pohledem, jen vzal balicí papír a snažil se z něj ustřihnout rovný pruh.
,,Divím se, že ti to tak přijde."
,,Tak vždycky jsi přišel s mizernou náladou, že jsi se špatně vyspal nebo tak. Ta nechuť ke všemu z tebe přímo odkapávala."
Pokrčil rameny.
,,Vždyť se na mě koukni teď? Nespal jsem nejmíň čtyřiadvacet hodin, já už si na svůj bídný spánek zvyknul. Už mi náladu nezkazí  ani když nespím. Taky za to můžeš ty a tvoje maličkost. S tebou se nejde hádat, lepší je být s tebou v pohodě."
Mírně se začervenala.
,,Já ti zlepšuju náladu? Celkem pokrok."
,,Hmm." Ustřihl izolepu a pečlivě dobalil první dárek. Zajásal, ale když zjistil, že všichni už jich mají minimálně sedm, radši ztichl.