Kleatria

Seznámení

Naposledy jsem se rozhlížela po svém pokoji. Bála jsem se. Já přeci nejsem nikdo výjímečný... A co moji přátelé? Ani si nebudeme moct psát. Hlavou mi běhalo mnoho takovýchto myšlenek. Nechtěla jsem opustit svou rodinu. A co za schopnost? Jakou výjímečnou sílu? Nechápala jsem žádné z jejích slov. Ale přesto jsem chtěla vědět, co tím myslí.

„Haló! Už mám zbaleno! Pojďte mi pomoct!" zavolala jsem ze svého pokoje. Přiběhla mamka a vzala mou tašku a jeden kufr. Já jsem si hodila na záda batoh, přes rameno jsem si dala tašku a do ruky jsem vzala kufr. Byl tam ještě jeden spolu s mojí školní tašku. Pro ty přišel táta a společně jsme šli k autu.

Do velkého auta jsem dala své věci a k ruce jsem si vzala jen svou školní brašnu. Všimla jsem si nějaké další osoby sedící vzadu a i jiných zavazadel v kufru. Podívala jsem se k domu. Na zahradě stáli naši a tetička. Rozeběhla jsem se k nim a silně je obejmula.
„Mami, tati, tetičko. Budete mi chybět..."
„Neboj. Napíšeme ti každý týden. Je jedno jak drahé to bude," utěšila mě mamka.
„Dopisování vás nic stát nebude. Nebojte. Domluvím s ním, aby sem jezdil každé úterý, stačí to?"
„Určitě," odpověděl s klidem táta a všichni mě naposledy obejmuli.

Nasedla jsem do auta, vedle té neznámé osoby. Byla to nějaká holka asi v mém věku. Když mi náš dům zmizel z dohledu, otočila jsem se směrem k té holce.
„Ahoj. Jsem Luisa a ty?"
„Annie. Těší mě," řekla a podala mi ruku. Celou cestu jsme si povídali a staly se z nás kamarádky. Byla jsem nadšená, že hned první den mám kamarádku. Cesta byla asi tři hodiny, ale uteklo mi to rychle. Já i Annie jsme dostaly klíče od svých pokojů. Já byla patnáctka a Annie šestnáctka. Vedle sebe. Byla jsem nadšená a Annie vypadala taky šťastně.
„Vybalte si a přijďte do sálu holky," řekla nám ta paní a my jsme si šli vybalit.