7. Dubna (pátek)♧
Když jsme přijeli na večírek u Richieho Michaelse v Quentinově starém pickupu, který zdědil po své mámě, viděli jsme záblesky barevného světla, které vycházely z oken toho honosného baráku.
Richie měl snad všechno, na co si mohl pomyslet. Včetně půlmetrové disko koule, která visela ze stropu v přeplněném obývacím pokoji.
Jinak to vevnitř nebylo v ničem moc speciální. Jen možná v tom, že jsme se vůbec dostali dovnitř, jelikož Rebecca Benovi jasně zakázala se na té párty ukazovat.
Vypadalo to jako každý středoškolský mejdan. Páry se muchlovaly na gaučích, u hry jménem flaška, na schodech, snad všude, i na toaletách, a každý měl v ruce aspoň jeden červený kelímek s pivem či něčem jiným.
Třeba obsah mého (už potřetí naplněného) kelímku té noci zapadal do kategorie 'něčeho jiného' a nebyl jsem si sice jistý, co to bylo konkrétně, nicméně mi ti docela s úspěchem začínalo otupovat smysly. Kostelní zvony kdesi v dáli odbyly jednu hodinu ranní.
"Vsadím se, že ten kluk dostane astmatický záchvat, vždyť ta holka má z té tuny mejkapu skoro vrásky."
Trvalo mi dobrých pět vteřin, než mi došlo, že ten pobavený hlas je mířen na mě. Otočil jsem se a spatřil vedle sebe nízkého chlapce, který pobaveně hleděl na pár, jež si strkal jazyky až někam do krku. Sám jsem čekal, až se ten kluk rozkašle ze všeho toho pudru.
"Nejspíš bude namalovaný jako na ples, až se odtáhne," potvrdil jsem a malinko se sklonil, jelikož ten kluk opravdu byl nízký a tak mi to přišlo zdvořilé.
Pobaveně se zasmál.
"Jsem Milo. I když si mě asi nebudeš pamatovat," napřáhl ke mně ruku, kterou jsem neobratně stiskl.
"Jo, nezaručím ti to, ale pokusím se si na tebe vzpomenout, až to ze sebe všechno hodím do záchodové mísy. Ari."
"Jako Aristotle?" Zářivý úsměv, zaoblené rty.
"Jako Aristoteles," opravil jsem a napil se znovu z plastového kelímku.
"Nedávno jsme se sem nastěhovali. Co děláte v Sunflower Abbey pro zábavu?" optal se Milo a sebral mi kelímek. Dopil jeho obsah. Nejspíš si myslel, že už jsem toho měl dost, s čímž jsem vlastně souhlasil.
Tušil jsem, že byla otázka mířená konkrétně na mě, tak jsem se rozhodl odpovědět sám za sebe.
Pokrčil jsem rameny.
"Chodíme do knihovny. Do parku. Posloucháme vinylové," milý úšklebek, "jezdíme na kolech." Odmlčel jsem se.
"Čteme básně."
"Básně?" Milo pozvedl obočí, ale ne způsobem, že by se mi chtěl vysmívat, spíž ho to opravdu zajímalo. Měl upřímné zelené oči.
"Místní básníci šlapou na patu Dantemu," usmál jsem se a vzpomněl si na notes, který si hověl doma na mém nočním stolku.
"To nepochybuji," přikývl.
Vtom do mě vrazilo něco těžkého a promočeného, co táhlo vůní brandy a šíleně se to rozchechtalo. Sandy mě objala kolem ramen a škytla.
"Ariiiiii, já nechci jít domů, a Q mě nutí jít domůůů," zakvílela a zasmála se. Quentin stál za ní a zoufale na mě upíral prosebné oči.
"Sandy, možná má pravdu. Dobře, chyť se mě," obtočil jsem okolo ní nešikovně paže. Ještě jsem se nadějně otočil na toho chlapce, co mi dělal společnost, a pousmál jsem se.
"Milo, nechceš svézt? Máme střízlivého řidiče," navrhl jsem. Milo se zamyslel, pak přikývl a odložil prázdný kelímek na stůl v obýváku, který smrděl potem a cigaretovým kouřem.
Milo přešel k Sandy a přehodil její paži přes své rameno. Byli teď stejně vysocí, což mi v tu chvíli přišlo docela komické, vzhledem k tomu, jak nízká vlastně Sandy je. Když jsem natáhl i svou paži, konečky mých prstů se dotkly látky Milovy mikiny. Najednou mě napadla bláznivá myšlenka: jestlipak se mnou on neflirtoval? Byl jsem tak nalitý, až jsem měl chuť se zasmát. Nějak jsem se však udržel na uzdě.
Konečně jsme se dokolébali až k pickupu před domem a Ben otevřel těžké dveře, než si nasedl na místo spolujezdce, hned vedle Quentina, který už strkal klíčky do zápalu.
Sandy si sedla až k oknu a Milo vedle ní. Jelikož se má kamarádka nalepila až na sklo, nezbylo mi než se posadit vedle Mila.
"Tak jedem," zamumlal Ben z předních sedaček a Quentin přede mnou nastartoval auto.
"Kam to bude, cizinče?" Quentin se otočil k nám a zvědavě pohlédl na nízkého chlapce.
"Můžeš mě vyhodit na začátku Kingfisher Street, pak to zvládnu sám, díky," usmál se Milo a Sandy se najednou probrala zpět k životu. Quentin přikývl a řekl Benovi, ať pustí rádio, ale pro naši smůlu v něm zrovna hrála Taylor Swift a Sandy prostě musela zpívat spolu s ní.
"Cause you know I love the players, AND YOU.LOVE.THE.GAME!" Křičela na celé kolo do sprejového deodorantu, který byl zastrčený v přihrádce na cédéčka.
Pak se přitiskla na Mila a ten se přitiskl na mě. Tiše zaklel.
"Promiň," zamumlal, když se na něj Sandy nabalila jako šedesáti kilové klíště.
"To je dobrý," zasmál jsem se pobaveně. Milovi vlasy byly husté, tmavé a lehké jako obláček, až jsem dostával chuť se jich dotknout.
Ben s námahou a s nadávkami přepnul rozbité rádio a začala hrát ticha indie hudba. Sandy se uklidnila a opřela se o Mila.
"Hezzzky voní," zamumlala opile a otevřela pusu, oči však zavřela.
"Promiň za ní," zasmál jsem se.
"To je dobrý. Ale asi by měla mazlit tebe ne?"
Představil jsem si, že by někdo jako Sandy chodil s někým jako já.
"Já a Sandy? To by se nikdy nestalo," ušklíbl jsem se.
Nastala chvilička ticha.
"Aha," odvětil tiše Milo.
"Jo."
Sandy se k němu namáčkla ještě blíž. Milova paže se tiskla k té mé a neměla kam utéct.
"Vážně promiň," zašeptal.
"To je dobrý," zašeptal jsem zase já a Milo pootočil hlavou, aby mi aspoň trochu viděl do očí, i v té tmě, kterou nemohlo oslnit ani rozbité světlo nad zadními sedačkami.
"Vážně je to dobrý?" Vydechl a já jen přikývl. Milo trochu sklopil pohled.
Pak si opřel hlavu o moje rameno.
Cítil jsem teplo, které mi projelo tělem.
Možná mi tyhle věci chybí. Dotek. Cizí rty na těch mých. Už dlouho jsem o těhlech věcech nepřemýšlel. Jenže Milo byl kluk, a proto bylo divné, že mě jeho hlava příjemně zahřívá.
"Co kdybychom všichni byli masoví vrahové, co bys dělal pak?" zašeptal jsem a vdechl jeho vůni. Tuhle vůni znám.
"Upřímně? Už je načase, abych zemřel, tak si poslužte," zasmál se Milo a jeho smích rezonoval v mém hrudníku.
Nechtěl jsem, aby takhle myslel.
"Nemluv tak."
Prsty na jeho levé ruce přejely po mé paži. Přemáhala mě únava. Auto sebou přestalo házet do všech stran. Klid. A ticho. Jen tichý dech toho záhadného chlapce vedle mě. A ta vůně.
"Tak, Kingfisher Street. Budete muset rozpustit tu orgii," zamumlal Ben, který byl snad stejně opilý jako já. Milo zdvihl hlavu z mého ramene a pomalu se napřímil. Sandy se ho pustila. Usnula.
"Díky za svezení. Ahoj Ari, snad si na mě ještě vzpomeneš," usmál se Milo a Quentin v předních sedačkách se tiše zasmál.
"Dohlédnu na to," ujistil ho.
Milo zmizel stejně rychle jako se objevil. Možná, že ho už nikdy neuvidím. Jestlipak i Sandy cítila tu vůni citronů, která z něj sálala?
ČTEŠ
Citrusový sad
General Fiction"Chtěl jsem ti napsat báseň. Ale přišlo mi důležitější dát ti vědět, že právě já jsem ten, kterého jsi ty dva měsíce hledal. Že to byly moje básně, které jsi četl a miloval. Chtěl jsem ti vynahradit tu lež. Přišlo mi to důležitější, než něco, co ted...
