Citrusový sad

• 14 •

16. Května (sobota)♧

Probudil jsem se a zjistil, že mi kdosi dýchal na hruď a obklopovala mě ta nádherná citrónová vůně v až nebezpečném množství. Milova hlava byla přitisknutá na mojí hruď a jedna jeho paže byla přehozená přes můj bok pod tou mojí. Když jsem ucítil další záchvěv na prsou, projela mnou vlna něčeho podobného adrenalinu. Sandy za mnou nebyla a slyšel jsem hlasy dole v kuchyni, takže nejspíš tam byli všichni tři na snídani. Ale mně se vstávat nechtělo, ani za nic.

Začal jsem jemně hladit Mila po rozcuchaných vlasech.
Jestlipak nás takhle někdo našel?
A jak jsem se tak topil v myšlenkách, Milo se malinko odtáhl, pak zívl, něco zamumlal, a protáhl se, a jeho kolena se tiskly na moje stehna a já pevně zavřel oči. A pak jsem ucítil, jak Milo vydechl a byl jsem si jistý, že se usmívá.

A pak se to stalo.

Můj pravidelný dech se už nenesl volně vzduchem, ale o cosi se odrážel a vracel se mi zpět do tváře. A pak se mé rty dotkly něčeho měkkého a hebkého. A po chvíli jsem ucítil sametový dech a špičku jeho nosu na mé levé tváři. A až úplně nakonec mi Milo přejel bříškem palce po lícní kosti. Chtěl jsem se propadnout do země, protože přesně tohle jsem dělal já jemu a on to všechno cítil a věděl.

Pak jsem ucítil, jak se Milo zachechtal, jelikož jeho nos se stále lehce otíral o mou tvář, tak jako se ten můj v noci otíral o jeho tvář.

Milo se konečně odtáhl a slyšel jsem, jak vstával z postele. Zaskřípaly dveře a já měl pocit, že už je pryč, když se od nich ozvalo pobavené:

"Vím, že jsi vzhůru."

V ten moment jsem umřel. Rychle jsem otevřel oči a pohlédl na dveře, Milo v nich už ale nestál.

Plácl jsem se do čela. Jak můžu být tak neopatrný? Jasně, že byl vzhůru. I večer, i teď ráno, a já tu chybu udělal hned dvakrát, a teď na mě v dole kuchyni čekal kluk, který mi dělal všechny ty příjemné věci a já zase jemu, až na to, že já to myslel vážně a on si ze mě jen střílel. Nejspíš.

Chvíli jsem tam nehybně ležel a čekal, až se zklidní moje srdce, které mohlo každou chvíli prasknout, a pak jsem se pomalým krokem vydal po těžkých nohách až do kuchyně.
Milo sedel u stolu a něco s úsměvem vykládal Sandy. Sice rozhodně nebyl zlý ani nevěrný, ale v tu chvíli bych přísahal, že ji vykládal o tom, že Aristoteles Foster je teplý a sahá klukům ve spánku na obličej.

Ale Sandy jen přikyvovala místo toho, aby si šokovaně zakrývala ústa, takže se konverzace mě snad netýkala.
Milův pohled se pak setkal s tím mým a on se usmál, dál ale mluvil se Sandy, než se na ni zase podíval a zmlkl. Všichni už měli prázdné talíře, a když se Milo podíval zase na mě, hrnek kávy u úst, Sandy se otočila.

"Dobré ráno, Šípková Růženko. Udělej si vajíčko, jestli chceš. Tady máš kafe." řekla a ukázala na místo na stole vedle sebe, kde byl šálek kávy. Jenže mě šimralo v žaludku, protože to Milo byl ten princ, který mě ve spánku políbil, i když vlastně nepolíbil, tak jsem jí řekl, že nemám hlad. Sandy jen pokrčila rameny a dál se bavila s Milem.

Sedl jsem si vedle ní a upil kávy.
"Kde jsou Ben s Quentinem?" zeptal jsem se, když se oba ztišili.

"Už šli. Jo, Quentin říkal, že mu prý máš zavolat, až se vzbudíš," řekl Milo a napil se ze svého šálku. Němě jsem přikývl a povzdechl.

"Je to mezi váma v pohodě?" zeptal se ještě a Sandy na nás kapku nechápavě hleděla.

"Já nevím..." zamumlal jsem se sklopeným pohledem.

"Počkej, ty nevíš, proč tě Q ignoruje?" zeptala se Sandy překvapeně a já na ni zkrabatil čelo.

"No, napadlo mě pár věcí, ale ne, ne tak úplně," odpověděl jsem.

Sandy se hned zvedla ze židle.
"Ježíš, Ari. Milo, počkal bys chvilku? Promluvím si s Arim osamotě."

Vytáhla mě na nohy a nasměrovala mě do chodby. Ještě jsem omluvně těkl pohledem po pobaveném Milovi, než jsme oba zmizeli ve vstupní hale.

"Ari, to ti fakt nedochází, proč se takhle Q chová?" zeptala se mě znova a já zavrtěl hlavou. Ona se plácla do čela.

"Je to kvůli Milovi."