Citrusový sad

• 20 •

22. Května (pátek) ♧

Milo vyděšeně zapištěl.
"Sakra! P-promiň," vyjekl a odstoupil ode mě. Narazil do točité židle a málem spadl, na poslední chvíli ale udržel balanc.

"Dávej pozor," vydechl jsem vyděšeně a napřáhl k němu dlaň, on ale ustoupil ještě o krok.
Chvíli jsme tam stáli a překvapeně na sebe zírali. Milo si stále stahoval lem svetru a červenal se.

"Promiň, neměl jsem... si tohle brát. Ale předpokládám, že když si to teď sundám, akorát to zhorším?" pousmál jsem se nervózně a Milo zamrkal.
"Koukej... půjdu... udělat ten čaj. Jo. Nějak to zvládnu. A ty... počkej tady," vydechl jsem a spěšně se otočil ke dveřím. Rychle jsem z nich vypadl a důkladně je za sebou zavřel. Zrovna v tu chvíli se zezdola ozvalo bouchnutí dveří, veselý smích a cinkání klíčů. Spěšně jsem seběhl schody a setkal se tváří v tvář se dvěma mile vypadajícími rozesmátými ženami. Překvapeně na mě pohlédly.

"Dobrý den. Jsem Ari, Milův kamarád," odvětil jsem a snažil se usmát. Jedna z žen těkla pohledem k mému svetru a mírně zkrabatila čelo, než mi zase pohlédla do očí.

"Vítáme tě, Ari, já jsem Alice. Tohle je má žena Maureen," usmála se, ukázala na Maureen a podala mi ruku. Stiskl jsem ji a pak jsem se otočil i na světlovlasou Maureen, která mi narozdíl od Alice Mila vůbec nepřipomínala.

"Rády tě poznáváme," odvětila usměvavě a podala mi ruku. Stiskl jsem ji.

"Já vás také. Mila napadlo, že bych tu dnes v noci přespal..?" prohodil jsem nadějně.

Tmavovlasá Alice si s Maureen vyměnila významný pohled, než se obě zazubily.

"To víš, že ano!"
"Jasně, že bys mohl."
"Přineseme vám nahoru sušenky nebo něco."

Nakonec jsem bůhvíjak ukončil konverzaci a odkličkoval do kuchyně. Nalil jsem do dvou hrnků horkou vodu a přidal jednu lžičku cukru. V lednici jsem i našel citrón, který jsem do čajů vymačkal, načež jsem přidal dva sáčky zeleného pickwicku a vodu zamíchal. Chvíli jsem ještě postával v kuchyni a urovnával si myšlenky, než jsem uchopil hrnky a vyšel s nimi nahoru.

S obtížemi jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Milo se na posteli opíral o zeď, zabalený v peřině. Vzhlédl na mě a omluvně semkl rty do rovné linie. Položil jsem šálky na stolek u postele a zavřel za sebou dveře. Opatrně jsem se posadil vedle Mila. Tiše jsem si povzdechl.

"Koukej, nevyčítej si to nějak, byla to moje chyba a-" "Ne, nebyla, to neříkej," skočil mi do řeči a popotáhl.
"Promiň. Už o t-tom nemluvme," dodal pak tiše.

"Dobře. Ale můžeme se furt mazlit jako předtím?" zeptal jsem se pobaveně a posmutněle zároveň a nadějně mu pohlédl do tváře. Milo si povzdechl a trošku se zase začervenal.

"N-nebude ti to vadit?" zašeptal a já zavrtěl hlavou.
"No... jo," vydechl a uculil se. Usmál jsem se a sáhl po ovladači, který se válel na posteli. Zapnul jsem televizi a podíval se na Mila.

"Co Zhasni a zemřeš?" navrhl jsem a chlapec vedle mě přikývl. Zapnul jsem tedy film a zachumlal se do peřiny vedle Mila. Pak jsem natáhl ruku a dotkl jsem se jeho ramene. Jemně jsem ho stiskl a donutil ho se o mě opřít. Milo se popošoupl a uposlechl.. Zase mě obklopila nebeská citrónová vůně. Slyšel jsem každý úder Milova srdce. Bilo poměrně rychle, jako to moje.

Milo se vyděsil hned na začátku filmu a překvapeně poskočil, při tom tiskl mou paži. Tiše jsem se zasmál.
"Není to k smíchu!" zamručel jako děcko a odfrkl si.

"Je to roztomilý," zasmál jsem se a Milo mi šťouchl do žeber.

"Nech toho," zamumlal.

Takhle nějak to pokračovalo celý večer, než se mi začaly klížit oči. Pamatuji si jen to, jak jsem si opřel hlavu o Milovu hruď. Pak vše přemohla černočerná tma.

23. Května (Sobota) ♧

Druhý den ráno jsem ucítil dech ve svých vlasech. Milo mě svíral v dlaních a prsty mě opatrně hladil po vlasech. Na sobě jsem překvapivě neměl kalhoty, ve kterých jsem usnul, Milův svetr mi ale zůstal.
Teplé prsty mi vjely do vlasů.
Pak jsem uslyšel ten šepot.

"Promiň," zamumlal tichounce.
"Jsem takový úchyl," zasmál se úplně tiše. Chtěl jsem otevřít oči, chtěl jsem říct, že jsem měl erekci jak dobrman, když mě masíroval, měl jsem sto chutí prostě otevřít oči a říct mu ta slova a pak ho políbit, ale neudělal jsem to, protože mě Milo předběhl.

"Hrozně se bojím. Co řekneš, až to zjistíš. To, že vůbec nejsem ten, za koho mě považuješ," zašeptal a odhrnul mi jemně vlasy z čela.
"Protože mi na tobě záleží, opravdu moc."
Jeho slova mě zahřála u srdce a chtěl jsem ho obejmout, jenže jeho prsty opustily mé vlasy a on se pomalinku posadil. Pak se sklonil, až úplně ke mně, až jsem cítil jeho teplý dech, a dal mi jemnou pusu na čelo. Pak vstal a po chvíli jsem slyšel zaklapnutí dveří. Otevřel jsem oči a propaloval pohledem strop.

Co tím vším myslel? Jakto, že je 'někdo jiný'? Protože mě miluje?
Cítil jsem, jak červenám.
Nemiluje. Jen se mu... ehm prostě postavil, to se stává, zvlášť, když někdo nosí vaše oblečení a mazlí se s vámi.
Povzdechl jsem si. Tak co to teda bylo?

Ještě tak dvacet minut jsem ležel, než jsem vstal a promnul si oči. Vyšel jsem z Milova pokoje a rozhlédl se. Ze zdola vycházely hlasy. Sešel jsem schody a vkročil do kuchyně.

"Dobré ráno, přeji!" rozzářila se Alice. Usmál jsem se na ni a pozdrav jí oplatil. Milo se opíral o linku a pil z hrnku kafe. Pak zkrabatil obočí a zašklebil se.

"To je hrozně silný," zamručel a kývnul mi hlavou na pozdrav. Přešel jsem k němu a hrníček mu sebral. Ochutnal jsem a udiveně se na něj uculil.

"Není. Ty jsi slabý," zasmál jsem se tiše a upíjel kávu. Milo mě bodnul do žeber a jeho máma se na nás radostně usmála.

Milo si pak udělal kafe sám, místo toho, aby se s tím znova spolehl na mamku, ukradl talíř s namazaným chlebem a spolu jsme vyšli do prvního poschodí. Snědli jsme snídani a přitom se jako vždy popichovali. Milo pak vešel do své koupelny a podal mi nějaký čistý kartáček. Ten jeho byl pastelově růžový. Když jsem se pobaveně zasmál barvě kartáčku, který si dal do úst, naštvaně na mě ukázal prstem.

"Neopovafuj se to fomentovat," zamumlal s plnou pusou a začal si čistit zuby.

Když jsme si vyčistili zuby, Milo vzal ze své židle mou mikinu a podal mi ji, já ale zavrtěl hlavou.

"Vrať mi ji v pondělí," ušklíbl jsem se a vyšel ze dveří. Milo jen nechápavě vrtěl hlavou, mikinu ale nechal ležet a nic nenamítl, ani když jsem odcházel s jeho svetrem.
Vyprovodil mě k autu a pak poklepal na okénko, abych ho stáhl. Nakoukl dovnitř.

"Zítra nebudu moct, protože přijede jakási návštěva," zamumlal sklíčeně a omluvně nafoukl tváře. Pousmál jsem se a zavrtěl hlavou.

"To nevadí. Tak v pondělí?"
Milo se najednou zavtářil vyděšeně a smutně.

"No, já... přijdu do školy. Bude ta poetická soutěž," odvětil.

"Vždyť jsi ztratil hlas," namítl jsem, Milo se ale usmál a zdráhavě zavrtěl hlavou.

"Zvládnu to. Ale... můžu jenom něco říct, než odjedeš?" zvážněl najednou a já na něj s přikývnutím pohlédl. Povzdechl si.
"Koukej, chci jen, abys věděl, že jsem nikdy nepotkal někoho jako ty. A že když jsem tě poprvé viděl na tom večírku, netušil jsem, že se z toho vyklube tohle. A taky vím, že víš, jaký jsem. Jsem tichý a uzavřený. Ke všem, ale k tobě už to tak skoro není, dobře?" Přikývl jsem.
"Nikdy bych ti nelhal, jen se občas bojím, že toho říkám až moc. Ale musíš mi věřit. Mám tě rád, moc," vydechl a jeho oči se zaleskly.

"Já vím. Taky tě mám rád, Milo," usmál jsem se a doufal, že nebude plakat. Mluvil, jako kdyby mě už nikdy neměl spatřit; jenže slíbil, že přijde na tu poetickou soutěž. Přikývl, popotáhl, a naklonil se do okýnka, aby mě mohl políbit na tvář.

"Ten svetr si klidně nech!" zavolal ještě přes rameno, když odcházel.

To už mě skutečně malinko vyděsilo.