𝑩𝒐𝒚 𝒘𝒊𝒕𝒉 𝒘𝒉𝒊𝒕𝒆 𝒉𝒂𝒊𝒓 [𝑮𝒂𝒚 𝒔𝒕𝒐𝒓𝒚] ✓

Nᴏ. 5: Wʜʏ ᴀʀᴇ ʏᴏᴜ ᴄʀʏɪɴɢ?

~Nathaniel~

I tohle ráno působilo jako každé jiné. Slunce se usmívalo na tento kousek světa a lehký, studený vánek byl za okny. Zrzek se tentokrát neprobouzel se zaschlými cestičkami po slzách. Naopak se probouzel s jemným úsměvem a dobrou náladou. Netušil, čím tohle mohlo být, ale rozhodně si nemohl stěžovat. Po setsakramentsky dlouhé době se dobře vyspal, nenavštívil ho jediný démon. Jenže i tak věděl, že tato dobrá nálada nebude trvat celý den. Odhadoval, že jen co udělá krok do školy, jeho úsměv ze rtů zmizí.

Jediné, co mu takto dokonalé ráno ničilo byl budík, jenž budil i některé denní tvory venku. S unaveným zasténáním otravný zvuk vypnul a svěsil nohy z postele. Protáhl se v zádech, načež si musel povzdechnout, když uslyšel křupnutí obratlů. V hlavě si suše pomyslel, že už není puberťák, ale jakýsi stařík, který má opotřebované chrupavky.

Ale i tak se mu na rtech vytvořil mírný úsměv, který mu odhaloval ďolíčky. Ty dva ďolíčky na tváři odzbrojovaly nejen dívky, ale taky i některé chlapce, jež zůstávali němí nad jeho krásným vzhledem. Dívkám se podlamovala kolena z toho, jak roztomile vypadal. Klukům sem tam vynechal úder srdce, jak nádherný měl vzhled.

Postavil se na studenou podlahu pokoje, a poté došel k oknu, které následně otevřel. Měl ho přes noc zavřené a v pokoji bylo poměrně nedýchatelno. Původně ho chtěl otevřít jen na kousek, ale pouze nad tím protočil očima a okno otevřel dokořán. Řekl si, že se aspoň rychleji vyvětrá. Aspoň se sklo nebude tolik zahřívat o Slunce a v pokoji to nebude působit jako ve skleníku.

Jen, co okno otevřel, vletěl mu do pokoje motýlek. Když se díval na jeho třpytivá křídla, jakou mají barvu, vzpomněl si na nádherně modravé oči Ashe. I když se snažil, nedokázal zabránit úsměvu. Netušil, proč na Ashe tak často myslí, co to způsobilo. Po dlouhé době myslel i na někoho jiného než jen na svou matku. Byl to pro něj poměrně nezvyk.

Motýlek se rozhodl, že mu bude poletovat po celém pokoji. Nathaniel ho s úžasem sledoval, a jen co usedl, neváhal a pokusil se si ho vyfotit, popřípadě si ho aspoň zaznamenat v hlavě. Byl to nádherný modrásek, jenž si zcela svobodně poletoval po pokoji a nechal se unášet vzduchem. Třpytivý prach mu dělal křídla až nebeská, nadpozemsky nádherná.

„Ani netušíš, jak moc ti tu svobodu závidím, motýlku," zasnil se, když mu motýlek usedl na prst. Jeho maličké nožičky ho lechtaly na pokožce, jak mu motýlek pochodoval po ukazováčku. Roztahoval svá křídla, která se díky slunečním paprskům třpytila jako hvězdy na obloze.

Pihatý ho s obrovským zájmem pozoroval a snažil se si zapamatoval každý maličký detail, aby ho v budoucnu mohl namalovat, popřípadě jen nakreslit. Úplně zapomněl na čas. Neřešil, že znovu přijde do školy pozdě. Motýlek ho natolik fascinoval, že nad něčím takovým ani nechtěl přemýšlet. Byla to nádhera, kterou příroda vytvořila.

„Jsi tak nádherný," povzdechl si fascinovaně. Motýlek mu přelétl na špičku nosu, čemuž se musel zasmát. Pořádně ho to šimralo, nechtěl takovou nádhernou chvíli kazit. Byla stvořena jen pro ně dva. Nijak ho nezajímal čas, jenž se záhadným způsobem rychle sunul dopředu. Opravdu ho zajímal jen ten motýlek, který se po jisté chvíli rozhodl, že znovu bude prozkoumávat Nathanielův pokoj.

Ale když se oči se zelenými duhovkami podívaly na hodiny, jeho mysl okamžitě zapomněla na motýlka. Rychle se rozběhl z ložnice pryč, přičemž měl štěstí, že se mu nohy nepletly do sebe, jak sprintoval do chodby. Jen aby se neřeklo, projel si prsty kudrliny, zatímco měl kartáček v puse. Dokončil ranní hygienu, a i když žaludek volal aspoň o trochu jídla, nesnědl byť jen jediné sousto.