Vlčí Pouto

Rada.

Je to tady. 

Právě nastal první den naší výpravy. Proč říkám první? Nejsem si vůbec jistá jak dlouho to bude trvat. Ještě, že na to máme celé prázdniny.

Právě jsem si zapnula velký batoh ve kterém jsem měla pár kousků oblečení, spacák, jídlo a další věci na stanování. 

"Ahoj, tak už jsi připravená?" Zaklepala mamka na mé dveře a bez pozvání vstoupila. 

"No... ano už mám všechno." Usmála jsem se na ní. 

"Můžu ti to ještě zkontrolovat jestli chceš." Navrhla mi. 

"Ne to je dobré, mám všechno, už bych měla pomalu vyrazit abych kluky stihla." Ukázala jsem své bílé zuby a zvedla svůj batoh na ramena. Nebudu kecat. Už teď vím, že mě budou bolet záda. 

"No tak dobře, ale víš co jsme si řekly ne? Žádný alkohol, žádné chození do postele pozdě v noci,.." Chtěla pokračovat s něčím co má člověk od státu povolené od patnácti, ale rychle jsem ji přerušila, protože jsem tuhle přednášku slyšela snad tisíckrát a hlavně mi to bylo trapné. 

"Já vím, já vím.. nemusíš se bát, budu v pohodě." Uklidňovala jsem ji. 

"No dobře, já vím. Ale stejně chci aby jsi mi zavolala hned jak to půjde." 

"Už jsem ti říkala, že tam asi není signál, ale dobře hned jak budu moct zavolám ti." Nahodila jsem úsměv, samozřejmě jsem nepochybovala o tom, že na naší výpravě celou dobu bude signál ale je to jediná výmluva, která mě napadla aby mi máma nevolala každou minutu.

Sešla jsem schody a nazula si tenisky, máma mi s kuchyně podala lahev s pitím a toasty, které mi udělala. 

"Tak si to užij!" Plácl mě přes rameno Mike. Máma mě objala a zopakovala to samé co její přítel, ještě k tomu dodala pár milých vět. 

"Jasně, budu v pohodě díky!" Otočila jsem se na patě a už si to štrádovala do lesa, ještě jsem se rychle otočila a zamávala jim. 

Šla jsem rychlým krokem, abych byla u babičky, u které jsme měli sraz, co nejdřív. Zvládla jsem to za pár minut, tak jsem hned po příchodu zaklepala na dřevěné dveře staré chatky. 

"Pojď dál Theo!" Zařvala babička. Nedivila jsem se, že ví kdo jsem, kdo jiný by ji tady taky chodil?

"Dobré ráno." Pozdravila jsem s úsměvem. "Kde jsou kluci."

"Už jdou, jenom najdou na půdě mapu, bohužel už nevylezu ty schody co na půdu vedou jinak by to bylo raz dva." Usmála se na mě babička.

"Jo tak já na ně počkám." 

"Pojď ke mě blíž." Ukázala ukazováčkem gesto aby jsem se k ní přiblížila ještě blíž než jsem byla teď. Pomalu jsem k ní postoupila. Babička mě chytla za zápěstí. Trochu jsem sebou leknutím cukla ale nechala jsem se stáhnou až úplně k ní. Až do doby kdy jsem měla ucho přesně v úrovni její pusy. 

"Buď s Arellou i kdyby se dělo cokoliv. I kdyby klukům nebo vlkům hrozilo strašné nebezpečí, musíš se pokusit probudit Arellu k životu. Ona ti ukáže cestu, pořád tady s námi je, její duše tě hlídá i když je daleko a i když se zdá být úplně ztracená." Zašeptala mi do ucha. Pootevřela jsem pusu a chvíli dál stála stejně. 

"Vy jste měla další vidiny?" Otočila jsem na ní hlavu. 

"Ne, jenom vím, že když se děje něco sebehoršího a ty nemůžeš nic dělat není to tak úplně pravda." 

No paráda, znělo to jako hádanka. Pozvedla jsem obočí na důkaz toho, že její větu nechápu. 

"Můžeš věřit." Vyslovila pomalu, potichu a však dost zřetelně. 

Konečně jsem se od ní zvedla. Moje záda toho budou mít ještě dost, tak je nemusím více zatěžovat. 

"Chápeš co jsem ti řekla?" Zeptala jsem je babička. 

Chvíli jsem přemýšlela, házela jsem si tyto věty na správně místo v mé hlavě. "Ano, chápu." Přikývla jsem. "Ať se děje cokoliv, mám se držet Arelly. Ale proč?" Potřebovala jsem se ujisti, proč to po mě chce. 

"Vaše pouto stále trvá, vím, že ho cítíš i když jí neslyšíš, vím jaké to je, má vlčice je tady pořád se mnou i když né fyzicky, ale vím, že někde mezi vesmíry na mě pořád dává pozor." Začala mluvit. Navázala jsem s ní oční kontakt. V jejich očích byla vidět moudrost, věděla o čem mluví. Věřila jsem ji. Čekala jsem na odpověď na svou otázku. 

"A ty jsi právě ta, která může Arellu přivést zpět. Nikdo jiná. Jenom ty. Musíš jí věřit i ve chvílích, které se nedají lehce překonat. Věř ji a ona bude na oplátku věřit tobě." Domluvila. Náš oční kontakt však nepřerušila. 

Chápala jsem proč to po mě chce, ale děsilo mě to. Mám tak velkou zodpovědnost i když se to nezná. Věřím Arelle a doufám, že naše mise půjde velmi dobře. Ale nevím co můžu čekat.

"Dobře." Přikývla jsem znovu. "Věřím ji, věřím klukům i vlkům... Věřím, že to zvládneme." Řekla jsem odhodlaně. 

"Tak se mi to líbí, tak takhle se můžeš vydat na záchranou misi. Také vám věřím." Usmála se babička. 

V tu chvíli do místnosti vběhla Kim, která v puse držela starý papír. Za ní hned v závěsu přiběhl Black za kterým jsem slyšela kroky kluků po vrzající podlaze. Vlci mě z radostí přivítali. Oba jsem pohladila a otočila se na kluky. "Ahoj." Pozdravila jsem. 

"Ahoj." Zopakovali mou hlášku. 

"Je to správný papír?" Otočil se Aikka na babičku. Té už Kim položila na klín stará ošuntělý papír. 

"Ano, to je přesně ono." Zvolala babička po rozbalení papíru. "Teď už by jste měli mít vše potřebné." Podala papír Aikkovi který si ho schoval do kapsy od mikiny. 

"Tak, můžeme?" Podal Cam Aikkovi velký batoh. Sám si svůj dal na záda. 

"Já jsem připravená."

"Já taky."

"Tak asi můžeme vyrazit." Usmál se Cam. 

"Věřím, že to zvládnete." Podpořila nás babička. Cam a Aikka jí šli ještě rychle obejmout. Po tom co se od ní odtáhli si mě přivolala taktéž k tobě. S bez problému jsem k ní šla a také ji objala. 

"Nezapomeň na mou radu." Zašeptala mi do ucha. 

"Nezapomenu." Napodobila jsem její výšku hlasu, odtáhla jsem se o otočila se k mým společníkům. "Tak, vzhůru." Pozvedla jsem odhodlaně ruku. 

"Tak jdeme." Přikývl Aikka. Vyšli jsme z domu a na rozloučenou ještě zamávali babičce, která nám popřála štěstí. 

Aikka vytáhl mapu s kapsy a chvíli si jí prohlížel. "Tak, tudy dámy a pánové." Ukázal za levý roh chatky. Já a Cam jsme se ještě na mapu letmo podívali a vydali se směrem na který Aikka ukazoval. 

Tímto naše výprava už dávno započala. A moje nervozita každou vteřinou kolísala nahoru a dolů. 

Tak jo! Tady máme konečně další díl! Snad se líbí! Jinak vám musím neskutečně poděkovat za hlasy a za úžasné komentáře! Moc si toho vážím.. <3 
Snad brzo stihnu napsat další kapitolku. Je to docela těžké, vím co mám psát ale nevím jak to dobře zformulovat tak mi držte palce! :D