Vlčí Pouto

Zase zpátky.

"Tak jdeme." Rozhodla jsem se po asi minutě stání a koukání před sebe na vysokou trávu. Arella na mě otočila a par vteřin mě obdařila svým nervózním pohledem. 

"Bude to v pořádku, vejdeme tam, zjistíme co potřebujeme a vypadneme." Usmála jsem se na ní. Mě samotné se tam taky vůbec nechtělo a Arella to na mě moc dobře poznala. 

Konečně jsem vyšla vysokou trávou a Arella mě následovala. Zrychlila jsem krok, protože každá vteřina na vím, mě přesvědčovala o tom, že je to špatný nápad. Bude to v pohodě. Ujišťovala jsem sama sebe.

Po pár vteřinách svižného tempa jsme se dostali pár metrů před koloseum. Bez přemýšlení jsem se schovala za strom a prohlédla si okolí, abych si jistá, že tu nikdo není. Arella mezitím zvedla čumák do vzduchu a hledala pachy osob, které by zde mohly být. 

"Nikde nikdo, jakoby se po nich slehla zem." Ozvala se mi v hlavě. Trochu jsem se tomu podivila ale stejně, co by tady déle dělali? Když nás ani nesledovali? Něco mi tady nesedí.

"Dobře, tak jdeme dovnitř, musíme se podívat, do všech dveřích, které najdeme." Zašeptala jsem, i když jsem k tomu vlastně neměla žádný důvod. Arella se pomalými krůčky přiblížila ke vchodu, kterým už jsme dvakrát prošly. Celou dobu byla ostražitá ke všemu, co se jenom šustlo. 

Vlezly jsme do tmavé kamenné chodby, jediné světlo, které zde bylo šlo ze dveří, kterýma jsme přišly. Ušli jsme pár metrů, po kterých jsem musela vytáhnout baterku a posvítit nám na cestu, protože jsem už neviděla ani na špičku nosu. Nenarazily jsme na žádné dveře, dokud jsme nedošly k celám, ve kterých jsme předtím byli uvězněni, nic zajímavého tam nebylo, ani v ostatních dveřích na této chodbě se nic nesměnilo. 

Postupovali jsme teda dál do srdce kolosea. Věděla jsem, že každou chvíli musíme narazit na rozdvojku. Jedna cesta vede k přístroji a druhá vedlo kdo ví kam. A právě tam jsem se chtěla jít podívat. Proběhly jsme kolem dalších dveřích, které byly otevřené, už od té doby, co jsme v nich byli s Aikkou a Cameronem. Arella se jich velmi štítila a po tom co jsem nakoukla dovnitř je velkým obloukem obešla. 

Dostali jsme se konečně k rozdvojce a místo toho, aby jsme zatočily doleva jako minule, tak namířily jsme doprava.  Pomalu jsem přejížděla baterkou z jedné stěny na druhou a hledala jsem dveře. Už jsem přestávala mít naději, když jsem je konečně uviděla radostně jsem se usmála. 

Došly jsme až k nim a k našemu úžasu byly otevřené, pomalu jsem vešla dovnitř a posvítila na malou, tmavou a zatuchlou místnost. Uprostřed ní stál dřevěný stul, za kterým byla židle ze stejného materiálu. Na pravé stěně byla polička. To bylo vše, co se v místnosti nacházelo. 

Došla jsem k poličce, ve které byl jenom obrovský nános prachu, který jsem nechtěně rozvířila rukou. Z kašlem jsem se od něj vzdálila a namířila si to ke stolu, který měl jeden šuplík, otevřela jsem ho a posvítila dovnitř. Už jsem ho chtěla znovu zavřít ale díky stínu, který vytvořila baterka jsem si všimla něčeho co mělo tvar krabičky, vzala jsem to do ruky, tím jsem zjistila, že je to kniha, nebo spíš nějaký starý deník, chtěla jsem si ji blíž prohlédnout ale nestihla jsem to.

Arella přitáhla mou pozornost tím, že zvedla čumák do vzduchu a začala hledat pachy, následně sklonila hlavu k zemi a skoro neslyšitelně zavrčela. Bez přemýšlení jsem zhasla baterku a jedním velkým skokem jsem byla u stěny, těsně u dveří. Přitiskla jsem se ke stěně a naznačila jsem Arelle aby šla ke mě. Ona se ke mě přiblížila a postavila se do obraného gesta, připravená zaútočit na všechno co se pohne. 

Par vteřin jsem takhle stála a poslouchala, jestli něco neuslyším. Po pár vteřinách jsem zaslechla tiché kroky, které se k nám blížily. Kdybych teď vyšla z místnosti, šla bych jim prakticky s otevřenou náručí naproti.