What can I say? Oh, fuck!

Goodbye

Cesta do Manchesteru se asi ruší. Babička bude možná smutná, že za ní nepřijela vnučka, ale bude tam  mít Nickyho. To jí musí stačit. 

Nemá chuť někam jezdit. Zavře se v pokoji a už z něj nikdy nevyleze. Umře hlady, žížní a tím obrovským pocitem prázdna, který jí vyrostl místo srdce. 

Z nekonečného pláče usnula. Spala na posteli, kde se včera probudila vedle kluka, který pro ni byl celý život. Nedokázala si představit, jak by žila, kdyby zůstal v Americe a nikdy by nepřijel za svým strýcem.

Domem se ozvaly vstupní dveře. Ricky přijel z práce. 

Ben se okamžitě zvedl ze sedačky a zamířil si to k němu.

„Ahoj,“ usmál se na něj Ricky.

„Tys věděl, že se Andy rozhodl odejít?! Kam šel?!“ vyštěkl na něj Ben. Ne moc nahlas, protože se bál, aby nevzbudil dívku v pokoji nahoře.

„Odejít,“ zopakoval s vykulenýma azurovýma očima. Očima podobnýma těm, co má jeho synovec.

„Včera tu ještě byl a dneska ráno se vypařil. Nechal vzkaz na lednici, že klíč je u dveří a Eliz má v jeho pokoji omluvu. Ta holka s ním měla dneska jet za babičkou a místo toho se rozbrečela v jeho pokoji a teď spí,“ vylíčil Ben události posledních několika hodin.

Na schodech zněly kroky a po chvíli se u nich objevila Elizabeth. Byla bledá a měla červené napuchlé oči od pláče.

„Mějte se,“ zašeptala. Nebyla schopna normálně mluvit. V krku jí pálily další a další slzy. Prošla okolo nich a vyšla ven. Šla domů. Kam jinam by mohla jít. Nikoho už tu nemá. Jediný přítel jí opustil. Nechal ji samotnou! V životě, který už pomalu začínala zvládat. Jen dík němu.

Bude muset začít budovat si nový. Sama. Úplně sama. Nemá nikoho, ke komu by mohla jít, když jí bude nejhůř.

Šla ulicemi Londýna. Tou nejkratší cestou domů. Tam, kde měla svůj pokoj, své věci. Jen srdce tam nebylo. To teď bylo roztříštěno na kousíčky v jeho pokoji. Na papíře, co jí nechal a ona ho nechala tam. Nechtěla ho už nikdy vidět. Jak ten papír, tak i Andrewa. 

„Kde jsi byla tak dlouho?“ zajímal se její táta hned, jak překročila práh domu. „Nicky jel autobusem.“

„Nikam nejedu!“ ozvala se Elizabeth sotva slyšitelně.

„Co?“ podíval se na ni Nathan.

„Eliz,“ zavolala na ni její mamka.

„Nechte mě bejt!“ vykřikla a vyběhla do pokoje, kde se zamkla a padla na postel.

Po tvářích jí tekly horké slzy, ale nevzlykala. Už neměla sílu. Tekoucí slzy si samy razily cestu ven. Nechala je. 

Přistáli v Cincinnati, kde už na ně čekala Juliet s vysokým chlápkem v obleku a černých slunečních brýlích.

„Vítejte v Ohiu,“ rozpřáhla Juliet ruce a usmála se.

„Díky,“ kývl Ashley a objal ji. Tak udělali i ostatní. Až na Andyho. Jen tam stál a modrým pohledem hypnotizoval podlahu letištní haly. 

„Celej let je divnej,“ šeptl CC a všechny pohledy se upíraly na nejmladšího z party.

Nevnímal. Ani nevěděl, že si povídají o něm. Jediné, na co myslel, byla Lizzie. 

Ublížil jí a moc dobře si to uvědomoval. 

Jako kamarád i jako přítel teď nestál za nic. Nechal ji tam. A možná ji už nikdy neuvidí.

„Andrew!“ přistála mu na tváři něčí dlaň.

Vrátil se do reality. Bylo to ještě horší než představy. Opravdu byl v Americe.

„Můžeš se vzpamatovat a taky trochu pomáhat?“ mračila se na něj Juliet.

„Co ti je, brácho?“ zajímal se Jake a přehodil mu ruku přes ramena.

„Nic. Nechte mě bejt,“ zavrčel Andy. Z pásu si vzal své zavazadla a naložil je k ostatním do osobní dodávky.

„Zase ta holka?“ podívala se na něj Juliet, nyní už méně podrážděně.

„Co ti je do toho?!“ zamračil se tentokrát on na ni.

„Mě Eliz taky chybí,“ oznámil CC. „Ale budu jí pravidelně psát.“ Rozzářil se.

Taky mi chybí. Taky jí můžu psát. Jenže si to stejně nikdy nepřečte. Nenávidí mě. Taky se nenávidím. Za to, jak jsem jí ublížil.

„Zatím budete bydlet v hotelu, kterej vám zaplatí společnost. Až jim ukážete, co ve vás je a nahrajete první úspěšnou písničku a další a další a třeba i natočíte klip, budete si moc koupit svůj byt. Nebo dům,“ vypověděla jim Juliet.

Jeli do nepříliš velkého hotelu, ale hlavní bylo, aby měli vůbec kde spát.

Ani jeden nevěděl, co se u Andyho stalo. Stephanie měla pocit, že je to jeden z těch nerozlučných párů, kterých je na světě čím dál méně. Ale zpletla se.

Na stolku v obývacím pokoji se rozezněl její mobil. Aniž by se podívala, kdo jí volá, hovor přijala.

„Došla domů?“ vyjekl místo pozdravu Ben.

„Eliz? Je doma. Co se stalo?“ chtěla vědět Steph. 

„Andy zmizel. Pro nás nechal vzkaz, pro Eliz dopis. Klíč hodil do schránky. Pokoj je prázdnej a auto si vzal s sebou. Napsal mi, abych pustil Eliz nahoru. Fajn. Za chvíli jsem slyšel, jak pláče a potom usnula,“ odpověděl Ben.

„A kam šel?“ zarazila se Stephanie.

„To nikdo neví. Možná to napsal do toho dopisu, ale my nic nevíme. Ani nevíme, proč to udělal.“

Stephanii se nedostávalo slov. Eliz byla první, s kým Andy mluvil, aniž by musel. Nehnuli se od sebe téměř na krok. Jedině s ní se ten malej kluk, který přišel o mamku a tátu skoro ani neznal, dokázal smát. Nechápala, jaký měl důvod k odchodu.

Vstala a přešla k poličce, kde měla vystaveno několik zarámovaných fotografií. Na všech byla ona a Andy. Na jedné s nimi byl dokonce i Nicky.

Nejstarší fotka byla ze zahrady jejich domu, když jí bylo pět. Andy ležel na zemi a ona mu seděla na zádech. Dělala ze sebe siláka, protože se jí podařilo přeprat ho. Ve skutečnosti se s ním ani moc neprala. Jen ho pošťuchovala. On si pak lehl na trávník a začal vydávat zvuky, jako by ho obravdu uhodila a jeho to bolelo. Na fotce se oba smáli.

Na další jí bylo osm a byla focena v Manchesteru. Šli na procházku a ona měla v tu dobu zlomenou nohu, protože si nedávala pozor na schodech. Běhala sem a tam a jednou se jí to nepovedlo a spadla ze schodů. Jednak proto, že jí ta noha bolela, ale hlavně proto, že se jí nechtělo chodit, si sedla na kámen za městem a odmítala se hnout. Andy k ní přišel a nabídl jí záda. Nemohla odmítnout. Přece to byl její záměr. 

Nejnovější byla stará asi rok a půl. Fotila ji její mamka. Andy se na ní mračil, ale Eliz se smála. Mračil se proto, protože měl hlavu plnou copánků. V některých byly zapletené i korálky, aby byl alespoň chvilku barevný. Elizabeth ukazovala na sebe. Byl to její výtvor. Ale Andy se nebránil. Jo, měl pár připomínek a protestů. Stejně mu to bylo na nic.

Rozmáchla se rukou a všechny fotografie letěly vzduchem. Zastavily se až na podlaze, kde se z nich na všechny strany rozletěly střepy, jako když hodíte kámen do vody.