FUCK school 2 ~ Larry ✓

14.

"I chutná," zasmál jsem se s plnou pusou. Pizza byla jako pokaždé skvělá.
"Já vím, že je to za dlouho, ale budeš z toho dělat zkoušky na konci roku, měl by si vědět, co bys chtěl dělat," zamýšlel jsem se nahlas i s plnou pusou jídla.
"Byl bych nejraději, aby jsi šel na to, na co jsem šel já. Uměl bych ti sehnat kontakty a to všechno."

Pořádně jsem se do té dobroty zakousl. Mé chuťové buňky ihned explodovaly. Bylo to úplně dokonalé, tady dělají snad tu nejlepší pizzu, jakou jsem kdy jedl!
"Hmm, zní to zajímavě," promluvil jsem a pak polkl kousek, jenž jsem měl v puse.
"A co za předměty jsi měl ty?"

"Ty názvy po mně opravdu nechtěj, víš přeci, že jsem na tohle poleno," zasmál jsem se s plnými ústy a očkem koukl po telefonu, na kterém blikala zpráva.
"Ale doma se ti na to kouknu, okay? Měl bych to mít někde v papírech," zhodnotil jsem a oprášil si ruce, které jsem měl od mouky, abych sebral telefon. Informace o nové pobočce... Všechno napředovalo jak mělo a to bylo skvělé.

"Tak dobře," zazubil jsem se a pořádně požvýkal kousek, jenž jsem měl v puse. Zapil jsem ho malým množstvím toho skvělého vína a zadíval se na mého sladkého a dokonalého přítele.
"Jsem moc rád, že mi s tím pomůžeš," řekl jsem a hned na to zčervenal. Za co jsem si ho vlastně zasloužil?
"Co se tak usmíváš na ten telefon?"

"Tajemství," broukl jsem, ale jeho pohled mě ihned přesvědčil, že s touhle výmluvou opravdu nepochodím.
"No dobře, nespal mě těma očima. Přišli informace o nové pekárně, takk jsem rád. Stačí, ty špióne?" zasmál jsem se a šťouchl ho do jedné z jeho plných tváří.

"Vidíš, že to jde," zachichotal jsem se, když mi to konečně řekl. Taky jsem se na něj nehezky díval, takže bych se divil, kdyby mi to pak neřekl.
"Pekárnu? Novou? A kde?" zeptal jsem se nadšeně. Byl jsem za něj šťastný, jak mu pobočky hezky rostly.

"To je tajemství," zasmál jsem se a chytl jeho malou ručku do té mé. Spokojeně jsem sledoval jeho pohled.
"Zlato moje," usmál jsem se spokojeně. Jak jsem byl rád, že je můj - můj nádherný přítel. Už teď se těším do Francie na to, co pro něj chystám.

"Harryyyyy!" Vůbec se mi nelíbilo, že mi nechce nic říct. Ano, oba víme, že miluju překvapení, vždy se na každé překvapení těším. Ale nikdy to neumím vydržet.
"To není fér. Neměl si mi to říkat! Tohle se nedělá!"

"Vím, jak miluješ překvapení a ve Francii mám pro tebe překvapení opravdu hodně!" ušklíbl jsem se pod imaginární fousy a poslal mu vzdušní polibek.
"Opravdu se těš, poklade."

"Těším, těším, a to hodně," pištěl jsem s velkým úsměvem od ucha k uchu.
"Ale když já bych chtěl vědět pár věcí k tomu. Alespoň malinkou, malilinkatou nápovědu mi dej," prosil jsem.

"Když se něco nepovede, tak spadnu z Eifelovky," pokrčil jsem rameny a proměřil pohledem na jeho talíř a pohár.
"Jdeme?" zeptal jsem se a kývl na číšníka.
"Děkujeme za jídlo," poděkoval jsem a podal mu peníze. Zvedl jsem se, sebral Louiho za ruku a oba jsme vyšli ven.
"Co by jsi chtěl dělat?"

Nejdřív jsem se polekal a už chtěl namítat a ptát se ho, zda není nemocný, nemá horečku, když vymýšlí takové hlouposti. Taky proč by to dělal? Proč by padal? To je to až tak vážné? Tak velká věc?
Naštěstí se ale usmíval a já chápal, že šlo pouze o vtip. Tedy... doufám, že šlo o vtip.
Oba jsme se zvedli a vyšli ven před pizzerii, když padla jeho otázka. Musel jsem se zamyslet.
"Můžeme se jen projít. Nebo bychom si mohli udělat filmový večer s hordou brambůrků nebo popcornu," vypískl jsem nadšeně.

"Zase  Ale tak tedy dobře, Lou, ale zítra půjdeme běhat," zamručel jsem a přejel ho pohledem od bot až po špičky vlasů. Moje nádherné sluníčko. Sebral jsem si ho k sobě a nasměřoval kroky do nedalekého parku.
"Chtěl bych někdy rodinu..." vypadlo ze mě jenom tak, když jsme procházeli kolem rodinky s dětmi.

"Běhat? Ne! Ty mě chceš zabít, lásko?" protestoval jsem. Běh, či jiná fyzická námaha, a já jsme nikdy nebyli nějak extra dobří přátelé. Dalo se říct, že spíše jsme byli nepřátelé.
"Rodinu?" změnil jsem tému, přesně jako on. Nečekal jsem, že by někdy něco takového řekl jenom tak. Harry moc o tomhle nemluvil, tak mi ani jako rodinný typ nepřipadal.
Také jsem se zadíval na rodinku poblíž. Byla to hezká podívaná, to ano.

"Jo, rodinu, možná někdy, jednou... Moju rodinu, ale to je jenom sen," povzdechl jsem si nakonec a jeho ruku v té mé pevněji stisl.
"To je jedno. Pojď, kouknem na fontány," šli jsme ruku v ruce až k malinké fontánce uprostřed parku.
"Je tady krásně."

"Nikdy jsem o mé vlastní rodině nepřemýšlel. Ale je to krásné," pousmál jsem se.
"Víš, Enzo Ferrari jednou řekl: 'Když o tom dokážeš snít, dokážeš to i uskutečnit'. Takže neztrácej naději," mrkl jsem na něj a stiskl mu ruku na povzbuzení.
"Jednou bych chtěl holčičku," pousmál jsem se. Vlastně ani nevím, kde v mé hlavě se zrodila tahle myšlenka.
Porozhlédl jsem se kolem, Harry měl pravdu, bylo tady opravdu nádherně.

"Bylo by to hezké, ale, bohužel, jsi kluk, a já taky... o takových věcech můžeme jenom snít. Ale nebavme se o tom," zhodnotil jsme a vedl ho dál přes park až do našeho auta.
"Co by jsi řekl místo sledování filmů a čipsů nějaký to mazlení?" navrhl jsem s nadějí v hlase. Už tak dlouho jsem neměl jeho nadherná ústa kolem mého údu dýl než chvilku. I když jsem včera večer byl v něm, některé věci jsou jednoduše nenahraditelné.

"To, že ani jeden z nás nemůže dítě odnosit neznamená, že dítě mít nemůžeme... pak někdy," protočil jsem očima. "Ale dobře, tohle je debata na dlouho," zasmál jsem se.
"Hmmm, mazlení?" ušklíbl jsem se a celého si ho prohlédl. Nezapomněl jsem u toho skousnut svůj dolní ret. Mazlení už jsme dlouho neprovozovali. Tedy, počkat.... Jo, hodně dlouho!
"Pane Stylesi, co mi to tady dáváte za nemravné návrhy?"

"Ale notak, vždyť víš, jak miluju tvou pusu kolem mého ptáka." Ušklíbl jsem se nad tím, jak jako na povel zrudnul. "A navíc vím, jak moc miluješ, když ti při tom držím vlasy a vzdychám tvé jméno." Snažil jsem se ho nabudit a podle přidušeného zakňučení, které ze sebe vyloudil jsem uznal, že se mi to určitě podařilo.

Ten prevít. Věděl, jak mě jeho slova dokážou přivést k šílenství. A když do toho zapojíme ještě mou představivost, místy i vzpomínky, hned mě to rozpálí. Hajzlík je to. Nic víc!
"Harry," napomenul jsem ho lehce, ale on beztak pokračoval.

"Ano, poklade?" zavrněl jsem. Pustil jsem jeho jemnou ručku a stisl jeho zadeček. Ten jeho nádherný pohled.
"Chtěl jsi mi něco říct?" Z jedné půlky jsem se přenesl na druhou a nakonec zatlačil na citilvý střed.
"Nějaké námitky?"

"Harry," sykl jsem po něm. Opět. Beztak to nepomohlo a on prsty, které svírali moje půlky, přesunul na můj vstup přes látku kalhot. Oči jsem slastně přivřel a nos i obočí nakrčil.
"Ne, jenom... Nemohli bychom si to nechat na doma?" vypadlo ze mě s rudými tvářemi, když jsem si uvědomil, že kolem jsou lidi, kteří by nás mohli vidět.

"Neřekl jsi ne, takže klidně a velice rád si tě nechám na doma," pronesl jsem s vítězným úšklebkem na rtech a ruku z jeho pozadí raději přesunul jinam.
"Jinak, lásko, máš mě vůbec v plánu představit svým rodičům? Jsme už spolu skoro rok a já je jěště neviděl."