Tajemství

Zmrzlina

,,Mají jahodovou, čokoládovou, banánovou, citrónovou..."

,,Čokoládovou." Jak jinak, že. Usmála jsem se na Alici a postavila ji zpátky na zem. Ali se vytáhla na špičky a bedlivě sledovala počínání zmrzlináře s kovovou lžící. ,,Mami, čokoládovou. Dám si čokoládovou. Mamiii, můžu dva kopečky?" Otočila se na mě, až jí černé copánky poskočily po ramenou.

,,Ne, Broučku. Jeden stačí."

Odpolední slunce se nám opíralo do zad a příjemně hřálo.

,,Bolelo by tě bříško." ozvalo se za námi ve frontě.

Instinktivně jsem chytila dceru za drobnou ručku, než jsem se otočila za majitelem hlubokého hlasu, který poznám do nejdelší smrti. Nebyla jsem si jistá, jestli smrt není nepříjemně blízko, vzhledem k mému třiatřicátému roku života.

,,No, to má pravdu." kývla jsem Hansimu na pozdrav a zaplatila za zmrzlinu. Hansiho jsem neviděla přesně týden a doufala, že to tak nadále zůstane, že to všechno vyšumí, jako zvětralá limonáda.

Posadily jsme se na lavičku ve stínu. ,,Jaká je?" vyzvídala jsem, i když myšlenky se mi honily na míle daleko od čokoládové vášně.

,,Výborná." Alice si olízla rty a všechny prsty na pravé ruce.

,,Přisednu si, jestli to nevadí." Hansi nečekal na odpověď a uvelebil se na lavičku vedle mě. Vychutnával si zmrzlinu a pozoroval Ali.

Prosím, pane Bože prosím. Nic neříkej. Vůbec svou kalkulující mysl nepouštěj tímhle směrem.

Alice spořádala bez nehody svojí porci sladkého potěšení a nechala si otřít pusu a ruce. ,,Utíkej si hrát." Na nic nečekala a vyrazila za ostatními dětmi na zmenšenou verzi prolézaček.

Oba jsme ji bezděčně pozorovali. Opřela jsem si bradu o propletené prsty a modlila se, aby Hansi zmizel stejným kouzlem, jako se objevil.

,,Nezapomnělas mi něco říct?" zeptal se řezavým, nepříjemně chladným hlasem.

,,Neptal ses." odpověděla jsem mu jeho vlastním způsobem.

Prudce se nadechl. Neohlédla jsem se, nechtěla jsem vidět emoce valící se přes celé jeho tělo jako seizmické vlny.

,,Nejsi vdaná."

,,Ne, Hansi. Ani jsem nebyla. To k porození dítěte není nutné, víš?" Pozorovala jsem Ali jak běhá s ostatními a obratně prolézá dřevěnou opičí dráhu. Nic lepšího a důležitějšího jsem v životě nedokázala.

,,Kolik jí je?" zeptal se potichu.

,,Tři."

,,Kdy přesně se narodila?" zasyčel.

Zavrtěla jsem hlavou, jako bych nechápala jeho nesmyslnou otázku. Vzal mě za rameno a lehce k sobě otočil. ,,Nesnaž se mi lhát."

Dívala jsem se mu zpříma do očí. ,,Devatenáctého dubna dva tisíce třináct, v sedm hodin patnáct minut. Není tvoje." dodala jsem na jeden nádech.

Na pár vteřin zmlkl, stisk na rameni však zesílil.

,,Kdo je její otec?"

,,Do toho ti nic není." odsekla jsem a shodila jeho ruku ze své paže. Postavila jsem se poodešla pár kroků od supícího Hansiho. Třásla jsem se jak osikový list. Založila jsem si ruce přes hrudník a zahleděla se do korun stromů, jako bych v nich mohla najít záchranu.

Za necelou minutu se ke mně připojil. Stoupl si těsně za mě až se hrudníkem téměř dotýkal mých zad. Promluvil rozvážně, těsně nad mým uchem. ,,Amy, nehraj si se mnou. Zeptám se ještě jednou. Kdo je její otec?" Nikdo náš rozhovor nemohl slyšet.