Samuel

ღ4ღ

🛫

„Co tu děláš?!" vyjel jsem po tom příživníkovi, který asi nepochopil, když jsem mu řekl, ať si dá odchod. „Sedím, Sami," zazubil se a já si tak mohl prohlédnout jeho perfektně rovné a bílé zuby, což mi zrovna na náladě nepřidalo. Při oslovení, které použil, jsem se naježil jako kočka, nesnášel jsem tu zdrobnělinu. „Nekoukej se tak, prostě jsem se zeptal ostatních, když jsi mi to neřekl ty," pronesl jako by nic. V mé mysli se honily myšlenky, které považovaly za dobrý nápad umlátit Jordana židlí, knihou, taškou, lavicí... Cokoliv by se dalo použít, abych od něj měl jednou provždy pokoj. „Řekl jsem, ať si odsedneš," zavraždil jsem ho alespoň pohledem, protože kdybych ho zmlátil židlí, neslučovalo by se to s mou filozofií, která zněla: Buď nenápadný. „A já ti řekl, že se mi tu líbí," bránil se. „To mě ale vůbec nezajímá!" „Vždyť ti nic nedělám," ohradil se, blbeček, neuvědomoval si že - nebo ten fakt čistě jen ignoroval - mi způsobuje přímo infarktové stavy a pocity, kdy ztrácím sebekontrolu a skoro ho vyhazuji z okna.

Zhluboka jsem se nadechl. Tohle se nějak musí vyřešit. „Notak, potřebuji nějakého kamaráda," žadonil ten vedle. „Je tu spousta lidí, jdi se přátelit s nimi, já o to nestojím." „Ale já se chci přátelit s tebou, oni jsou všichni strašně divní," zasadil mi bodnou ránu. Dlouze jsem si ho prohlédl. Lehce opálená pleť, modré oči, do kterých padaly kaštanové vlasy, dobře vypadající, normální výšky. Vypadal jako většina mých spolužáků, normální kluk, tak proč o nich tvrdí, že jsou divní, když on sám je úplně stejný. „Tak už si sedni, je to divné, jak tady postáváš," odstrčil mi židli a naznačil, abych si sedl. S nechutí jsem tak učinil, protože opět začínalo zvonit a já tu nechtěl stát, až přijde učitelka. Přísahal bych bohu, že se Jordan vítězně usmál, když jsem dosedl a začal si připravovat věci na hodinu. Já mu ale neměl v plánu dělat radost a do konce tohoto dne jsem hodlal najít způsob, kterým bych se ho zbavil.

Závěrem musím poraženě přiznat, že se mi to nepovedlo. Možná byl problém v tom, že jsem odmítal za jakýchkoliv okolností opustit svou bezpečnou zónu a vrhnout se do rozhovoru s někým, kdo seděl sám, abych ho umluvil, aby si Jordana adoptoval. Ten po mně celý den házel veselé úsměvy a zdálo se mi, že se mi vysmívá za mou neschopnost se ho zbavit. Už jsem se v hlavě začal smiřovat, že s tím pitomcem budu muset strávit několik dalších dlouhých měsíců. Můj plán byl, ignorovat ho, ať se bude pokoušet o cokoliv. Čáru přes rozpočet mi však udělala hned učitelka chemie, která rozhodla, že budu s Jordanem v hodinách laboratoří, které sice máme jen jednou za dva týdny, ale vyžadují komunikaci, které jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Jordan se ale zdál být onou novinkou potěšen a hned další přestávku mi zapáleně popisoval, jak miluje laboratorní cvičení, zvlášť když někomu něco vybouchne.

V té chvíli jsem se už skoro zvedal, že půjdu za Adamem, který se mi vždy zdál z celé třídy nejvíce normální, zda by ho přece jen nechtěl adoptovat. K lavici nám ale přiklusala Lenny se svými kamarádkami, obklíčily ji a já si říkal, že teď nemám kam utéct. „Ahoj, já jsem Lenny," začala a byla k nezastavení. Už od začátku mi byla asi nejvíce nesympatická, působila na mě až moc nevěrohodně, jako by říkala jednu věc, ale myslela si druhou. Byl jsem smířený s tím, že umřu v obklopení upištěných holek, když se konečně ozval Jordan: „Hele, já na vás nemám zrovna náladu, tak se nemusíte obtěžovat." A i když jsem si to nechtěl přiznat, pocítil jsem v tom okamžiku někde hluboko uvnitř něco hřejivého a příjemného. Nikomu bych to nepřiznal, ale tou větou si u mě Jordan získal malé sympatie, a tak jsem za Adamem nakonec nešel.