Samuel

ღ11ღ

Právě jsem zjistila, že jsem silně pozadu za mým plánem vydávání, čemuž se nemůžu divit, když jsem na to silně kašlala... No, tak teď tu budu asi hodně často, takže udělám reklamu alespoň TRCNG. 

🛫

„Jsi v pohodě? Na tom plesu jsi mi přišel trochu mimo," staral se Jordan hned v pondělí po plesu. Co chceš slyšet, Jordane? Pravdu určitě ne. „Bylo mi trochu blbě, už je to fajn." „To jsi měl říct, vzali bychom tě domů dřív," vyčetl mi hned. Jak starostlivý. V zápětí jsem si vrazil alespoň imaginární facku.

Možná bych byl víc v pohodě, kdybych si to přiznal hned to pondělí. Kdybych si tenkrát přiznal, že se mi prostě líbí můj kamarád, možná bych to byl schopný zpracovat. Ale to já ne, já si v hlavě jasně řekl, že mi bylo špatně, proto jsem cítil, to co jsem cítil. Vždyť jsem přece hetero, ne? Upřímně mě nikdy nezajímalo opačné pohlaví, nezajímalo mě vlastně žádné pohlaví. Neřešil jsem otázku orientace. Nebylo to pro mě podstatné, možná z toho důvodu, že jsem nikdy nenarazil na nikoho pro mě v tomto smyslu zajímavého.

Celý měsíc jsem se tedy snažil zazdít to, že to asi nebyla jen nějaká viróza. Ale bylo to těžší, než jsem očekával. Když jsem si potom stoupl jednoho dne před zrcadlo a nahlas jsem vyřkl ta slova: „Líbí se mi Jordan." Cítil jsem se volnější, alespoň na malou, nepodstatnou chvilku. Fotku nás dvou ze školního plesu, kterou jsem dostal od Smithových vytisknutou, jsem si pečlivě uložil do šuplíku. Nemusel ji vidět kdokoliv kromě mě. Byly chvíle, kdy jsem si kvůli tomu připadal strašně hloupě, ale jindy jsem byl v pohodě, vyrovnaný sám se sebou a to bylo asi hlavní.

Stále jsem s ním musel trávit spoustu svého volného času, nejen u učení. Miloval jsem čas strávený s ním, ale do jisté míry jsem si připadal jako podvodník. Od toho plesu jsem si dával strašný pozor, abych se k němu nedostal příliš blízko, nepotřeboval jsem, aby se to celé opakovalo a Jordan pojal sebemenší podezření. Na druhou stranu jsem se od něj nemohl odtáhnout úplně, protože už jsem ho naučil, že mi jistá forma pozornosti tolik nevadí a byl jsem na ni zvyklý. „Pojď si sednout na postel, je to lepší než na zemi," vyzýval mě několikrát, když jsme se učili. Sedět na zemi byl první krok, kterým jsem si chtěl zajistit jistou formu osobního prostoru. Ač nerad, musel jsem si připustit, že se zase začínám vracet ke svému uzavřenějšímu já, ale Jordan nevypadal, že by mu to extra vadilo, spokojil se vždy s nějakou výmluvou a mávl nad tím rukou. A tak nějak se mi povedlo fungovat do začátku zkoušek.

Závěrečné zkoušky samotné byly velmi stresující, chvílemi jsem byl ochotný začít se i modlit. Nakonec jsem se k tomu nedostal, ale nepřišlo mi to nemožné. Jordan mi byl velkou oporou, vždy když jsem začínal až nezdravě pochybovat, chytl mě za pravou ruku, na které jsem měl neustále ve dne v noci připnutý onen náramek, a řekl: „Čti." Nechápal jsem, kde bere ten vnitřní klid a už vůbec ne, že je schopný uklidňovat i ostatní.

I přes všechen stres a napětí jsme se společně dostali až k poslední zkoušce. Jordan šel první. Ta půlhodina než vyšel ven, byla nejdelší v mém životě. „Mám to!" vyjekl, jakmile za ním zabouchly dveře a k mému obrovskému překvapení, se mi vrhnul kolem krku. Ačkoliv hrozilo, že asi dostanu infarkt, obětí jsem mu opětoval, nechtěl jsem mu kazit radost a navíc mi tak bylo příjemně. „Gratuluju." „Klid, teď půjdeš ty a nandáš jim to!" pokoušel se mě povzbudit, a tak jsem se snažil do zkušební místnosti vkročit aspoň trochu sebevědomě. Dal jsem to, sice ne stoprocentně, ale splněno jsem měl. Tolik radosti jsem v Jordanových očích už dlouho neviděl. „Jsme na cestě k úspěchu, Sami, teď už jen přijímačky," radoval se a já s ním.

Asi o půl hodiny později mi přišla stručná SMS od mé mámy. „Tak co?" stálo v ní. „Mám to." odpověděl jsem ve stejném duchu. Odpověď nepřišla. Úspěšné složení zkoušky z dospělosti jsem oslavil s Jordanovými rodiči v jedné menší restauraci. U stolu panovala uvolněná atmosféra, smáli jsme se a živě konverzovali o všem možném. Pak si vzal slovo pan Smith. „Jsme na tebe pyšní synu, na tebe samosebou také Samueli," hodil po mně významný pohled. „Věřím, že si povedeš skvěle i nadále. Hodně úspěchu Jory a pamatuj, že Jason by na tebe byl taky hrdý," ukončil proslov a paní Smithové se nahrnuly slzy do očí. Netušil jsem, kdo je nebo byl Jason, ale nelíbilo se mi, jak nálada u stolu najednou upadla.

„Můžu se na něco zeptat?" nadhodil jsem, když jsme šli s Jordanem domů, rodiče si ještě někam museli zajít, a tak mě doprovázel jen on. „Jasně," usmál se, ale nebylo to úplně upřímné, to jsem poznal. „Nemusíš odpovídat, jestli nechceš, ale kdo je Jason?" Jordan zamrzl na místě a pak beze slova pokračoval v cestě, z čehož jsem usoudil, že mi neodpoví. Kéž bych věděl, co se mu honí hlavou a mohl ho nějak uklidnit. V tichosti jsme došli k našemu domu, kde jsme se krátce rozloučili. Nevím proč, ale čekal jsem objetí, které však nepřišlo. Řekl jen: „Tak zatím," a vydal se pryč. Cítil jsem se zrazený, cožpak jsem mohl vědět, že se ho moje otázka tak dotkne?

Co mě po otevření dveří překvapilo, byl můj otec, kterého jsem snad už dva dny neviděl. „Tak co, máš to?" zeptal se ledabyle. „Jo, mám." „To je dobře, alespoň za tohle se za tebe nebudu muset stydět." Lhal bych, kdybych řekl, že mě to neranilo. Přišlo mi, že mi dnes všichni jen ubližují a to ten den tak hezky začal. Naštěstí Nala byla nejvěrnější kočka, jakou kdy svět viděl, takže jsem v závěru nebyl úplně sám. „Nalo, asi jsem to zkazil," začal jsem si jí stěžovat a zavrtal obličej do jejích chlupů. Nala začala příst, asi ve snaze mě uklidnit, ale bylo to zbytečné, slzy se nedaly zastavit a tekly v proudech po mých tvářích. Musel jsem ji pustit z náruče, aby nebyla moc mokrá, a raději jsem sebou švihnul do postele, kde jsem to ze sebe mohl všechno dostat. Všechno ne, postel nebyla člověk, u kterého se dočkáš pochopení a konejšivého slova. Postel byla neživá věc, ale to mi nevadilo, živí mě odmítli, postel musí stačit.

🛬