Samuel

ღ9ღ

🛫

Jordan je už asi deset minut v kabinetu pana Willa. Nelíbí se mi to, nemyslím si, že by mu říkal, že jsem to na něj vylil schválně, ale proč ho tam potom drží tak dlouho. Konečně se objevil ve dveřích se svým typickým úsměvem. Uklidnilo mě to. „Tak ty mě prý šikanuješ," nadhodil, když si sedal na své místo. „Já jsem ten největší šikanátor tady na škole, to jsi nevěděl?" Usmál se a vše bylo v pořádku.

Zvykl jsem si na něj až nepřirozeně rychle. Byl ten typ člověka, který se jen tak nevzdává, to jsem za ty čtyři měsíce stihl jasně poznat. Mým problémem bylo, že jsem absolutně netušil, jak se s takovým kamarádem zachází. Za celý svůj život jsem opravdové přátele neměl, takže jsem byl v koncích. Jordan byl můj pravý opak, zdál se mi velmi společenský, ale i tak se mezi náš třídní kolektiv moc nehrnul, což mi k němu nesedělo. Stále mi opakoval, že mu stačím já. U něj doma jsem byl nespočetněkrát a vždy si to velmi užil a pak se těžce vracel do reality svého života, o tom jsem se ale Jordanovi nezmiňoval, nechtěl jsem, aby mě třeba litoval. Můj život se kvůli němu přehoupl vzhůru nohama, už i rodiče začínali věřit tomu, že mám kamaráda, nebyl jsem si jistý, zda je to dobře nebo ne.

„Divím se, že mě nechtějí poznat," dumal nad tím, že jsem ho ještě nepředstavil našim, Jordan. Mně to bylo celkem jasné, můj život je nikdy moc nezajímal, tak proč by měl nějaký kamarád. „Jsou hodně zaneprázdnění," tvrdil jsem mu, zatímco jsem se válel u něj na posteli a ani mi to nepřišlo divné. Skutečně se mi změnily hodnoty.

Nemít kamarády mělo jednu jasnou výhodu, nemusel jsem řešit, jak se cítí někdo jiný, a zabýval jsem se jen sám sebou. Takhle jsem se pořád musel soustředit, jestli toho druhého náhodou něco netrápí a podobně. Stále jsem měl pocit, že mi u Jordana něco uniká. Možná to byla moje chyba, že jsem v něm nebyl schopný číst lépe. A kromě čtení pocitů jsem nemusel shánět dárky.

Vánoce se blížily a já stále tápal, co bych mu měl pořídit. Jordan se chtěl dát na učitele, ale učebnice jako dárek nepřipadala v úvahu. Přál bych si mít někdy nějakou fantazii. Obchodní centra jsem procházel snad dva týdny v kuse a stále nic. Jordan mě už týden bombardoval podezřelými pohledy, kterými mi naznačoval, že on něco má. Ze zoufalosti jsem si vzpomněl na něco, co by mu možná mohlo udělat radost. Stálo mě to hodně dohadování, při kterém jsem neskutečně trpěl, ale musel jsem to zvládnout. Nakonec jsem tedy odcházel s krásnou mikinou s logem vysoké školy, na kterou se Jordan toužil dostat, byla to jejich oficiální mikina a já moc doufal, že mu udělá radost.

Den po Štědrém dnu jsem se tedy společně s balíčkem vydal za ním domů, moji rodiče zmizeli hned ráno, prý si užít svátky do hor. Však proč ne, on to Sami nějak zvládne. Těšil jsem se na Jordana, ale zároveň jsem byl nervózní, co když se mu to nebude líbit. „Samuel je tady!" vítala mě jeho mamka hned u dveří. Vmžiku se zjevil i Jordan a uvěznil mě v objetí. Na jeho objímací nálady jsem si ještě plně nezvykl, doma jsme se neobjímali, zatímco Smithovi to považovali za úplně normální věc. „Udusíš mě," postěžoval jsem si. „Houby, snad něco vydržíš, ne?" řekl a rozverně mě dloubl do boku. Pozdravil jsem se i s panem Smithem a předal jim dárek. Sehnal jsem pěkný porcelánový servis na čaj, přišlo mi, že by se jim to mohlo líbit. „Děkujeme, ale nemusel sis dělat škodu," poznamenala mamka. „Já vezmu Samiho do pokoje, za chvíli jsme tady," houknul Jordan směrem ke svým rodičům a už mě táhl ke schodům. Jo, říkal mi Sami, i když jsem mu nespočetněkrát říkal, že to nemám rád a on odporoval, že mi přece nebude říkat Samuel. Vždyť já jemu mám říkat Jory, tak kde je problém. Neříkal jsem mu Jory, nemohl jsem si zvyknout, ale na Samiho jsem v jeho podání už poměrně slyšel, dokázal mě skvěle zmanipulovat.

„Tak šup, dárky sem," zatleskal rukama, když za sebou zavřel dveře. Protočil jsem nad jeho nedočkavostí očima, ale ochotně jsem mu podal balíček, ve kterém se skrývala ona mikina a ještě knížka, kterou si chtěl Jordan již dlouho přečíst. Kniha ho nechala chladným, ne tak mikina. „Vždyť ještě nevím, jestli mě vezmou," vydechl, když se na ní konečně vynadíval. „Proč by tě nevzali, přijímačky dáš levou zadní," podpořil jsem ho. On se mohl dostat kamkoliv, kde nebyla hlavní matematika. „Když myslíš," zakroutil hlavou a přetáhl si ji přes hlavu, vínová mu slušela, jak jsem musel v duchu konstatovat. „Je skvělá, děkuju," rozpřáhl se k dalšímu obětí, ale já ho zastavil. „Teď jsem na řadě já." „Si myslíš, že bych zapomněl?" ušklíbl se a vrhl se ke skříni. Něco tam rachal a následně schoval ruce za zády. „Kterou?" „Děláš si ze mě srandu?" Zavrtěl hlavou. Ukázal jsem tedy na levou. Před mýma očima se objevila hračka pro kočky s peříčky. „Copak jsem kočka?" zeptal jsem se ho vyčítavě. „Ne, ale Nala je a nebylo by ode mě fér, abych jí nic nedal." Pousmál jsem se. Nala měla Jordana ráda, párkrát u nás byl a padli si do noty, až jsem na něj skoro žárlil. „Ona ale na to hraní moc není, ale tak možná ji to zaujme," pokrčil jsem rameny. „Dobře. Zavři oči a natáhni ruku," přikázal najednou. „Proč?" „Neptej se a proveď." „Kterou ruku?" „Panebože, to je jedno, prostě si jednu vyber." Asi se mnou začínal ztrácet nervy, a tak jsem oči zavřel a natáhl pravou. Zachladilo mě něco na zápěstí, takže jsem sebou trhnul. „Klid, už to bude," ujistil mě. „Taak, hotovo, otevřít!" Můj pohled spočinul na pravém zápěstí, konkrétně na kovovém náramku, na kterém bylo vyryto: Always believe in yourself. - Jory Asi jsem se tvářil dost nechápavě, protože Jordan se hned ujišťoval: „Nelíbí se ti?" „Ne, to ne, jen jsem překvapený, nečekal jsem něco takového. Děkuju," vděčně jsem se na něj usmál. „Já jsem samé překvapení," dodal a objal mě.

Ten večer jsem vedl s Nalou velkou aristokratickou debatu. „Mít kamaráda je skvělé, Nalo." „Mňau."

🛬