Samuel

ஐ18ஐ

🛫

Nemohla to být náhoda, tím jsem si byl jistý. Máma už se o tom ráno nezmiňovala, jen se na mě významně podívala. Já k sobě domů odjížděl strašně zmatený. Co teď jako mám dělat? Podle jednoho článku ho můžu vystopovat jedině v redakci, a kde je psáno, že je tam zaměstnaný trvale, třeba jen občasně zveřejňuje články. Táta to také tak jeden čas měl. To by mu ale nevěnovali celou stránku, ne? Otázka, která se nabízela hned za tou první, byla, chce mě on vůbec vidět? Vzhledem k tomu, že se mnou před více než pěti lety úplně přerušil všechny kontakty, v podstatě zmizel z povrchu země, jsem si nedával zrovna moc nadějí na šťastné shledání. Možná bych to měl nechat uležet, jít normálně do práce. Za čtrnáct dní jsou prázdniny, tak bych s tím mohl něco provést během nich.

Tak jsem také udělal. Ředitelka mě, asi za trest, poslala hned v pondělí jako suplenta k deváťákům a mně na čele za tu hodinu vyrašila nejedna vráska. Horší věci měly ale teprve přijít, takže jsem se z toho moc netrápil. Moji milovaní páťáci mě dokázali skvěle vrátit do dobré nálady. S nimi se mi pracovalo nejlépe, byli vnímaví, komunikativní, ale dokázali vydržet potichu, když jsem jim něco vysvětloval a výsledky měli pozitivní. Co víc by si učitel mohl přát. Nezáviděl jsem učitelům vyšších ročníků, kteří se z hodin vraceli z hodin strhaní jak psi, ani těm, kteří po hodinách s prvňáčky, vydávali nelidské zvuky, zřejmě takto komunikovali s našimi nejmladšími.

V pátek jsem po náročném týdnu seděl u televize. Dlouho jsem ji už nepustil, protože buď nebyl čas, nebo co ke koukání. Běžely zprávy, aspoň něco zajímavého. Po zprávách o tom, že je u nás letos extrémní zima, vlaky nabírají obrovská zpoždění, ale ekonomice se daří, jsem byl lehce deprimován. Neměl jsem rád zimu a letos byla opravdu ukrutná. Už to vypadalo, že jsou všechny novinky vyčerpány, když se ozvala moderátorka, že právě dostali horkou novinku z módní přehlídky v Miláně, kterou sledovalo spoustu lidí, tudíž ji zařadí do vysílání. Přepnuli obrazovku na vážně se tvářící reportérku, za níž se to hemžilo lidmi, a ozývaly se tlumené výkřiky. „Hlásím se vám z Milan Fashion Week, show začala sotva před pár hodinami a bohužel již došlo k první nešťastné události. Hlavní hvězda celé akce, návrhářka Sarah Moore, najednou na místě zkolabovala, byla jí poskytnuta první pomoc a na místo byla přivolána sanitka, jejíž pracovníci okamžitě zahájili oživování." Odmlčela se. „Bohužel, přes veškerou snahu jí nebyli schopni pomoci a hvězda módního průmyslu nás předčasně opustila, lékař potvrdil, že šlo o srdeční infarkt." Reportáž skončila a já tupě hleděl před sebe. Neznal jsem Samuelovu matku, nikdy jsem ji neviděl, ale i tak mi něco říkalo, že to je ona. Přepnul jsem na jiný kanál. Zde běžely zprávy o hvězdách, zkrátka bulvár. Netrvalo to dlouho a viděl jsem opět záběr na módní mola, tentokrát byli redaktoři mnohem neodbytnější a zaznamenali i jak již mrtvou ženu, převážejí na lůžku záchranáři do sanitky. „Nečekaná ztráta pro módní svět," ozvala se moderátorka. „Sarah Moore byla rozvedená, její bývalý manžel těžký alkoholik, odmítl podstoupit léčení a umřel minulý rok na jaře. Moore s ním měla syna, Samuela, který vystudoval žurnalistiku na prestižní univerzitě v hlavním městě a živí se jako novinář. Pokusíme se vám obstarat jeho reakci na nečekanou smrt matky." Televizi jsem vypnul. Dělalo se mi zle. Nedokázal jsem si představit, co bude Samuel v následujících dnech, možná i týdnech zažívat. Bulvár byl plný hyen, které se živily mrtvolami, neuměly dělat nic jiného než využívat neštěstí jiných lidí a čtenáře to bavilo.

Sice jsem se těch novin v životě nechtěl už ani dotknout, ale když jsem na nich zahlédl známou tvář, nemohl jsem si pomoct. Fotka Samuela přes celou titulní stranu a obrovský nápis: Drsná výpověď syna módní návrhářky, prostě musela přitáhnout pozornost lidí. Článek jsem projel očima. Vlastně se v něm nepsalo nic pořádného, co jsem taky čekal? Jen opakovali již známé skutečnosti a odvolávali se na to, že jim Samuel na jejich otázky odpovídal „Bez komentáře." Divil jsem se, že je to překvapilo. Poté, co mi stánkař řekl, ať si ty noviny koupím nebo je položím, jsem se raději urychleně vzdálil. V půlce týdne jsem si však šel pro deník, od toho dne, co mi ho ukázala máma, jsem doufal, že od něj přečtu ještě něco víc. Konečně se poštěstilo. Hned na třetí stránce bylo něco jako komentář či tak. Autorem byl on. Dlouho jsem již nebrečel, ale tentokrát jsem musel. Samuel stručně ale velmi jasně popsal, že nemůže cítit smutek kvůli osobě, jejímž jediným mateřským skutkem, který pro něj udělala, bylo to, že mu v jedenácti koupila kočku. Znovu se mi vybavily časy, kdy jsem za ním chodil domů a tam nikdo nebyl. „Jsou moc zaneprázdnění," říkal mi. Neřekl mi ale, že až tak moc. Opět jsem se cítil jako ten nejhorší kamarád pod sluncem. O otci se nezmínil a já tak nějak vycítil, že mu za to nestál, jako on za to nikdy nestál jemu. Touha ho najít vzrostla, tohle jsem nemohl nechat jen tak, teď byl na všechno úplně sám, i když podle všeho to tak bylo vždycky. Možná má jiné přátele, někoho koho miluje, to mi ale nezabraňuje, ho najít a alespoň se mu pokusit omluvit. Nyní jsem už věděl, kde studoval a dle toho jsem usuzoval, že tam také přebýval. Stále mi zbývalo několik dnů času, než budu muset zpět do práce, takže jsem se to rozhodl risknout a hned se vrhl do balení. Dlouho do noci jsem hledal ubytování a spoje. Musel jsem vyrazit co nejdříve ráno, cesta do hlavního města mi měla trvat něco přes tři hodiny. Jak ho v tom obrovském kolosu najdu, jsem neměl tušení, ale protože jsme se už jednou potkali náhodou, doufal jsem, že se to třeba podaří znovu.

🛬