Jitřní hvězdy

Pád

Slunce se pomalu klubalo z poza obzoru. Nemohla jsem celou noc zamhouřit oka a Aron očividně také ne. Oba jsme zírali do tmy.

„Co uděláme s tělem?" odvážila jsem prolomit ticho.

„Nevím, bylo by složitý ho propašovat ven..."

„Nemůžeme ho tu přece nechat. Začnou ho hledat a kam asi půjdou jako první?"

„Já vím. Něco už vymy-" Přerušilo nás klepání na dveře.

Oba jsme ztichli. Nevěděla jsem, co mám dělat. Klepání se ozvalo podruhé. Tentokrát i někdo chytil za kliku a zkusil otevřít, ale naštěstí byly dveře zamčené.

„Kdo je to?" zavolala jsem a vyšla ke dveřím.

„To jsem já, Vivian. Posílá mě Cato. Máš se za ním potom zastavit." ozvalo se za dveřmi.

„Dobře, zastavím se. Děkuju."

„Děje se něco?"

„Ne, já jen ještě nejsem oblečená." snažila jsem se jí zbavit.

„Aha. Tak měj krásný den." řekla a na to už jsem slyšela vzdalující se kroky.

„Co budeme dělat?" otočila jsem se zoufale na Arona.

„Musíme počkat do večera, až budou všichni spát. Potom ho vyneseme."

„A ty?"

„Já nějak proklouznu zpátky."

„Nebo teď už můžeš zůstat tady. Nikdo sem nepřijde, když se zamkneš." navrhla jsem.

„To je taky pravda. Je to tu mnohem pohodlnější." řekl a roztáhl se po rozvrzané posteli. „Až na tu mrtvolu ve vaně." ušklíbl se. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. Neměla jsem náladu na žertování.

„Donesu něco k snídani." řekla jsem a vydala se do kuchyně.

Jako obvykle už tam stál tác s Catovou snídaní. Pár kuchařek ještě pobíhalo kolem a tak jsem postávala jako by nic a když se nedívaly, něco málo jsem si zobla. Nakonec začaly odnášet tácy ven z kuchyně. Využila jsem toho a rychle si začala balit pár věcí do utěrky.

„Myslela jsem, že máš odpočívat, sestro." uslyšela jsem za sebou Auroru.

Pomalu jsem se otočila a utěrku s jídlem schovala za zády.

„Ano, jistě...Jdu si zase lehnout, jen jsem měla žízeň."

„Nechám ti donést nějakou vodu." usmívala se od ucha k uchu.

„To budete velmi hodná." přinutila jsem se k úsměvu a vytratila se ven.

Oddychla jsem si a upalovala zpět do pokoje. Podělila jsem se s Aronem o snídani a pak už jsem se chystala ke Catovi.

„Budu na příjmu, kdyby cokoliv, přijdu tě zachránit." ušklíbl se.

„Radši zůstaň tady, nepotřebujeme tu víc mrtvých." odbyla jsem ho a vyrazila.

Ploužila jsem se chodbou. Vůbec se mi tam nechtělo. Něco mi říkalo, že to nebude jen tak. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Cato stál u okna a pročítal si nějakou knihu. Měl na sobě jen černé úzké kalhoty a byl bos. Na těle měl pár jizev. Vlasy měl stažené do drdolu.

„Volal jste mě?"

„Ano." s úsměvem zabouchl knihu a přišel blíž. „Pozval jsem doktora, aby tě prohlédnul. Poslední dobou nevypadáš nejlépe. Nechci, aby se tobě nebo dítěti něco stalo."