Soudný den

57 5 0
                                    

Vstávali jsme celkem brzo ráno. Posnídali jsme suchý chleba a vydali se k blízkému potoku. Oči jsem měla stále opuchlé, ale už jsem je mohla trochu rozlepit a koukat malou škvírkou mezi řasami. Šli jsme vlhkou trávou. Studené kapičky rosy mi sklouzávaly po kůži a příjemně chladily. Vzduch byl po vydatném dešti čerstvý a osvěžující. Z dálky už jsem mohla slyšet zurčící potok. Milovala jsem tu krásnou hudbu přírody... Byl to celkem široký, ne však moc hluboký, potok s průzračně čistou vodou. Povrch dna tvořily oblázky všech možných odstínů šedé a hnědé barvy. Tu a tam se v rytmu proudu vlnila vodní rostlinka. Zkusila jsem teplotu vody prsty u nohy. Hned jsem je ale zase stáhla zpět, jak byla ledová.

„Studí?" zakřenil se Aron.

„Je jako led."

„Jen jdi. Uleví se ti. Potřebuješ něco studenýho na ten otok." Řekl a odkráčel dál k lesu, aby mi poskytl soukromí.

Svlékla jsem se a přistoupila ke břehu. Dlouho jsem se přemáhala, až jsem se nakonec odvážila vejít do potoka. Voda mě štípala na kůži. Nějakou dobu trvalo, než jsem se vyhecovala k tomu, ponořit se celá. Ale když už jsem tam ležela, zalil mě neskutečný pocit úlevy. Pravidelně jsem si nořila obličej pod hladinu, abych si zchladila rozpálenou hlavu. Otravné svědění teď ustalo. Po chvilce mi přestala být i zima. Jaká nádhera. Pomyslela jsem si, když se první ranní paprsky slunce třpytily na hladině. Nebe bylo bez mráčku a ptáci kolem švitořili. Je to ráj na zemi...Vzhlédla jsem od hladiny na Arona. Opíral se na břehu o vzrostlou borovici a byl zabraný do svých myšlenek. Vylezla jsem z vody a roztřásla jsem se zimou. Rychle jsem se otřela do pytlovité přikrývky, kterou jsme vzali sebou a oblékla se.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala jsem se ho.

Chvilku trvalo, než zareagoval. „Ještě nevolali...Proč ještě nevolali?" mrmlal zamyšleně.

„Oni se ozvou. Uvidíš." snažila jsem se ho povzbudit.

„Už tu měli být...Co jim tak dlouho trvá?"

„Tak určitě není lehké vymyslet nějaký plán, když tu máš hromadu nevinných lidí, kteří za nic nemůžou...Cato by je mohl využít jako rukojmí, nebo ne?" přemýšlela jsem nahlas.

„Asi máš pravdu." přikývl. „Ale i tak...Tohle se vůbec nemuselo dít, kdyby náš stát nebyl tak zkorumpovanej..."

Najednou zapraskala vysílačka. Oba dva jsme sebou cukli.

„Halo? Tady Delta, ozvěte se...Tady Delta."

Aron neváhal ani vteřinu. „Slyším vás, Delto. Tady Aron Park."

„Blížíme se k cíli. Budeme potřebovat pomoc. Musíte zajistit civilisty. Chceme co nejmenší ztráty."

„Rozumím. Jsme na cestě. Dáme vám signál."

„Rozumím. Končím." vysílačka z chrčením utichla.

„Jdeme." zavelel a vykročil.

„Kam?"

„Ke Catovi."

Šli jsme asi hodinu. Suchá tráva se mi zapichovala do nohou. „Nemůžeme se na chvilku zastavit? Začíná mě píchat v boku." postěžovala jsem si zadýchaně.

„Nezastavujeme. Už je to jenom kousek." odsekl.

„Tos říkal už před půl hodinou." zavrčela jsem, ale poslušně jsem šla dál.

Konečně jsme po další půl hodině dorazili na Ostrý vrch. Schovali jsme se za jeden z domů a já si mohla trochu oddychnout. Uličky tu opět žily. Ženy si prozpěvovaly. Děti si hrály v prachu cesty a muži obstarávali těžké práce. Nenápadně jsme se proplížili mezi domy až ke Catovu sídlu.

Jitřní hvězdyWhere stories live. Discover now