1 - IVY

484 28 4
                                    

Bylo mi šest, když vědci zjistili, že Slunce umíralo a lidstvo bylo odsouzeno k zániku. Osm let jsem žila ve strachu, další tři strávila na útěku. Po měsících v zajetí mě zlomili. Desátým rokem se pohybuju v temnotě.

Dnešek byl výjimkou.

Seděla jsem na střeše opuštěného mrakodrapu a sledovala Rudé slunce vycházející na obzoru. Bylo to poprvé za dlouhé měsíce, kdy jsem si na tváři mohla vychutnat jeho teplo. Jeho jindy nemilosrdné paprsky mi po několika dnech abstinence nemohly ublížit.

„Co tady nahoře sakra děláš?"

Dál jsem pozorovala nachovou oblohu, ignorujíc muže za mými zády. Nový den nemohl obyvatelům zpustošeného města pod námi přinést útěchu, spásu ani bezpečí. Ulice byly špinavé a tiché, zahalené tlustou vrstvou strachu a beznaděje. Vzduchem se šířil štiplavý zápach zoufalství. Cítila jsem se tu jako doma.

„Užívám si sluníčka, nevidíš?"

„Ještě jednu pohádku," odfrkl Tristan. Nepřekvapovalo mě, že mi nevěřil. Vzhledem k nadcházející misi potřeboval být při síle, poslední dávku si musel vzít nanejvýš před hodinou. Jeho citlivost na slunce byla na maximu. Nejspíš by proto zůstal skrytý ve stínu přístřešku, i kdyby nebyl podělaný strachy.

„Je tu hezký výhled."

„Ten si můžeš užívat i dál od okraje. Myslím to vážně, Ivy. Slez odtamtud, než sletíš a rozmázneš se na chodníku."

Provokativně jsem zahoupala nohama, které jsem měla přehozené přes střešní římsu. „Hodně lidí bych tím potěšila."

Podrážděně zavrčel. „Ještě chvilku mě pokoušej a shodím tě dolů sám."

Ohlédla jsem se po něm přes rameno, na rtech nevinný úsměv. „Na to by ses musel na chvíli pustit futer a přijít sem a oba víme, že to ti strach nedovolí." Jeho hrůza z výšek byla veřejným tajemstvím.

Zaťal zuby, ale jinak se ani nehnul. „Nebojím se."

Poklepala jsem vedle sebe. „V tom případě se ke mně připoj."

„Přestaň blbnout. Máme práci."

Žhavé jiskry podráždění v jeho tmavých očích mě přiměly polknout další kousavou poznámku. Vstala jsem a připojila se k němu. Byl o tolik vyšší, že jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře.

Nespokojeně se na mě mračil. „Vypadáš děsně."

A cítila jsem se ještě mnohem hůř. „Ty lichotníku."

Můj chabý pokus o rozptýlení nefungoval. Jeho zamračení se ještě prohloubilo. „Jak je to dlouho?"

„Co máš na mysli?"

„Ty víš."

Pokrčila jsem rameny. „Už nějakou dobu."

„Ivy..." Drobné obláčky kouře, které mu začaly stoupat z rukou, mě varovaly, abych rychle přestala mlžit.

V duchu jsem zaklela. Zatracení pyrokinetici. „Co jsem pronikla k rebelům, snižovala jsem dávky," přiznala jsem neochotně. „Poslední jsem měla před dvěma dny."

„Děláš si srandu?"

Kéž by. První příznaky absťáku se objevily včera večer a od té doby jsem se cítila čím dál tím hůř. Ještě pár hodin a budu nepoužitelná. „Jsem v pohodě."

„To sotva." Zalovil v kapse kabátu. „Pokud má tahle mise vyjít, potřebujeme tě při síle."

Stálo mě hodně sebeovládání, abych mu tu malou, červenou ampulku, kterou mi nabízel, nevytrhla z ruky. „Ne," odmítla jsem. Samotnou mě překvapilo, jak odhodlaně jsem zněla. „Pokud si to teď vezmu, je konec. Jsou to rebelové srdcem i duší, Tristane, ne banda děcek, co se přidala k odboji, aby se cítila drsně. Vědí, co dělají. Znají naše slabiny."

Odvrácená strana SlunceWhere stories live. Discover now