Odvrácená strana Slunce

6 - IVY

„No ne, podívejme se na to," zašklebila se Gemma, když jsme se při západu slunce sešly ve sklepě. „Už nevypadáš jak oživlá mrtvola, Landon musel mít velkorysou náladu. Copak asi chtěl na oplátku?"

„To stejné, co chtěl Tristan od tebe?" hádala jsem bez známky rozpaků, které se ve mně asi snažila vyvolat. Když jsem ji ráno viděla naposledy, byla bílá jak stěna, krátké blonďaté vlasy zpocené a splihlé, pod pomněnkovýma očima kruhy tak tmavé, že díky tomu v kombinaci s jejím typickým kouřovým líčením vypadala jako mýval. Za ten nezáviděníhodný stav mohla poděkovat dlouhému pobytu na slunci, kde hlídkovala, zatímco my se potýkali s polapenými rebely v kostele. Do tváří se jí už stihla vrátit barva, takže se nepochybně dobře najedla a vyspala, ale za spokojené jiskry v očích vděčila něčemu úplně jinému. „Vždycky jde hrozně poznat, když ti to dobře udělá. Máš hned mnohem lepší náladu."

Nevinně na mě zamrkala. „Nemám tušení, o čem to mluvíš."

Oplatila jsem jí úšklebek a kývla hlavou k cele, před kterou jsme stály. „Pokud budeš tak laskavá..." Neměla jsem náladu potýkat se s nějakou odvážlivkyní, která by se rozhodla pokusit utéct, kdyby ve dveřích uviděla hubenou, mladou holku. Gemma byla sice jen o pár let starší a několik málo centimetrů vyšší, ale svojí svalnatou postavou se širokými rameny, úzkými boky a plochým hrudníkem budila podstatně větší respekt.

Bez známky problému jsme vězeňkyně spoutaly a odvedly do garáže, kde na nás v připravené dodávce čekal Ezra.

„Můžu řídit?" vypálil nadšeně, sotva nás uviděl.

„Ne," odpověděly jsme s Gemmou sborově.

„Vezeme důležitou zásilku," rýpla jsem si. „Dneska si nemůžeme dovolit skončit omotaní kolem stromu."

„Říkal jsem vám, že přes silnici něco běželo! Snažil jsem se tomu vyhnout!"

„Sorry, kluku," zazubila se Gemma. „Jedeš vzadu se zbožím."

Ezra si cosi zamumlal pod nosem a s výrazem čirého utrpení se přesunul do nákladové části dodávky, kde na zemi seděla pětice spoutaných žen. Hodila jsem mu pytlík slaných oříšků, který jsem sebrala v kuchyni. „To by ti mělo zpříjemnit cestu."

Oči mu zazářily. Jeho nespokojenost byla rázem zapomenuta. „Jsi nejlepší!"

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, zabouchla dveře a připojila se k Gemmě v kabině. Kopcovitou krajinou nás zavezla zpět do města, které v noci opět zelo prázdnotou.

Projeli jsme masivní železnou branou a krátká příjezdová cesta nás zavedla k na první pohled útulnému viktoriánskému domu. Vystoupila jsem z auta a prohlédla si šedivou budovu, která se na rok stala mým vězením. Démony, které jsem si odsud odnesla, jsem dávno porazila, přesto bych se radši prošla po rozžhaveném uhlí, než znovu vkročit dovnitř.

Koutkem oka jsem se podívala na Gemmu, která tu taky strávila pár měsíců. Tvář měla netečnou, ale napětí, které se jí usadilo v ramenou, prozrazovalo, že se cítila úplně stejně.

Vypustila jsem Ezru a přikázala mu, aby počkal v autě. Možná věděl, že jsme s Gemmou v Domě růží nějakou dobu přebývaly, ale nechtěla jsem mu v naší minulosti zbytečně máchat nos.

S Gemmou jsme vězeňkyně odvedly do našeho soukromého pekla. Zdejší ďábel měl tvář anděla a s radostí pozřel vaši duši, pokud jste mu k tomu dali nejmenší příležitost. Momentálně nosil tělo třicetileté ženy, vysoké a štíhlé, s porcelánovou pletí a křivkami na všech správných místech. Platinové vlasy po ramena jí lemovaly obličej ve velkých vlnách a jasně kontrastovaly s černýma očima.