2 - IVY

213 18 4
                                    

Zabušila jsem na dveře starého chrámu, který Bůh dávno opustil. Teď sloužil jako útočiště snad nejorganizovanější skupině odboje ve městě. Nemohla jsem se dočkat, až ty pitomce srazíme na kolena.

Usmála jsem se a zamávala do skryté kamery nad vchodem, nevinnost sama. Co se bezpečnosti týkalo, zdejší obyvatelé neponechávali nic náhodě. Naneštěstí pro ně uvažoval nejstarší syn jejich velitele rozkrokem a snadno se mi podařilo vloudit do jeho přízně. Jejich útočiště mi naservíroval na stříbrném podnose dva dny poté, co jsme se seznámili.

Těžká kovová vrata se s hlasitým zaskřípěním otevřela a já vklouzla dovnitř. Nenápadně jsem přitom patou přerušila kruh soli, který budovu obklopoval. Jedna ochrana pryč, tři sta padesát zbývalo.

„Nazdar, kotě," přivítal mě drsný hlas. Vysoký muž, který na mě čekal, měl tvář stejně hrubou a neotesanou jako způsoby.

Zářivě jsem se na něj usmála. „Lloyde. Chyběla jsem ti?"

V očích mu zaplál chtíč. A rychle zase vyhasl, když si mě lépe prohlédl. „Co jsi tam venku vyváděla? Vypadáš hrozně."

„Mám za sebou dlouhou noc," odtušila jsem neurčitě a doufala, že jsem zněla jenom hodně unaveně a ne otráveně. Po dvou týdnech jsem toho kreténa měla plné zuby.

Jeho chtíč byl zpátky. „Vím o něčem, co ti pomůže uvolnit se." Překonal vzdálenost mezi námi, popadl mě za zadek a přitáhl si mě k sobě. Jeho dech zapáchal kombinací cigaret a levného alkoholu. Okouzlující. „Mám to v kalhotách."

„Lákavé," zapředla jsem a zavrtěla mu zadkem v dlaních, abych ho rozptýlila. Nemohla jsem dovolit, aby ruce přesunul výš a objevil moji zbraň.

Hladově se na mě vrhl. Snášela jsem jeho uslintaný polibek, dokud nepřesunul pozornost k přední části mých kalhot. Zasmála jsem se a před jeho šátravýma prackama uhnula. „Tady ne. Co když někdo přijde?"

„Bude mít hned lepší den."

Znovu se mě pokusil políbit, ale žertovně jsem ho pleskla po ruce a vysmekla se mu. „Myslím to vážně. Můžeme si hrát, až ti skončí hlídka."

Nespokojeně stáhl huňaté obočí. „To je až za půl hodiny."

„Vynahradím ti to," mrkla jsem na něj, zatímco jsem se v duchu modlila, aby se mi podařilo všechno nachystat včas a nemusela jsem se s ním znovu spouštět. Vybavení měl sice slušné, to jo, ale ani nejmenší ponětí, jak ho používat. I moje herecké umění mělo určité hranice. „Pokud mě omluvíš, půjdu se najíst a doplnit sílu na později. Potkáme se u tebe?"

„Nenech mě čekat."

„Nikdy." Poslala jsem mu vzdušný polibek a bez otálení zamířila do kuchyně – nebo alespoň tím směrem. Po cestě jsem zneškodnila všechny ochranné symboly, na které jsem narazila. Byly sice nesmírně silné, ale stačilo je jakkoli znehodnotit, řekněme třeba jedním dobře umístěným škrábnutím nože přerušit malbu, a ztratily veškerou moc.

Na posledním rozcestí jsem cíleně zahnula špatným směrem a místo do kuchyně se vydala po schodech do sklepa, kde se nacházela zbrojnice. Měla jsem štěstí v neštěstí – byla odemčená, ale ne prázdná. Ramenatý muž uvnitř se jmenoval Frank a shodou okolností to byl můj druhý milenec. A taky Lloydův otec. Spát s ním nebylo o nic příjemnější, ale jakožto zdejšího velitele jsem ho musela patřičně rozptýlit od hrozby, kterou jsem představovala. Náš intimní vztah mi navíc poskytoval ideální příležitost sbírat informace, které jsme potřebovali pro plánování našeho útoku. Lloyd měl sice přístup a postavení, ale praktické znalosti žádné.

Odvrácená strana SlunceKde žijí příběhy. Začni objevovat