Odvrácená strana Slunce

10 - IVY

Slunce už zapadalo, když jsme se s Ezrou sešli v garáži a vyrazili zpět do města. Domu růží jsme se vyhnuli velkým obloukem a zaparkovali na okraji parku, kde jsem si včera hrála na honěnou.

„Určitě to bylo tady?" ujišťoval se Ezra, když mě následoval k nízkému domu naproti rozložitého stromu, pod kterým jsem se předchozí noci schovávala.

„Pochybuješ o mně?"

Zašklebil se, ale komentáře se radši zdržel. Když jsme došli k domu zvedl pěst, aby zaklepal. Předběhla jsem ho a dveře vykopla.

„Vejtaho," zamumlal, když se za mnou protáhl do předsíně.

Jen jsem pokrčila rameny. „Není čas ztrácet čas."

„Co to kruci..." Z vedlejšího pokoje se přiřítil mohutný muž s brunátným obličejem a basebalovou pálkou. Když uviděl naše kožené uniformy Chodců, na místě se zarazil a zbledl jak stěna. Pálka mu vypadla z ruky a po dopadu na zem se odkutálela pryč.

„Dobrý večer, můžeme dál?" zeptala jsem se zdvořile a vrazila mu pěstí do nosu. Byl to chlap jako hora, přesto stačila jediná rána, aby se v bezvědomí svezl na podlahu. Znechuceně jsem ohrnula rty a překročila jeho tělo, pokračovala dál chodbou, Ezru v patách. Skromný obývací pokoj i malá kuchyňka byly prázdné, paní domu na nás čekala v ložnici. Stála před modře natřenými dveřmi, zřejmě vedoucí do dětského pokoje, blokovala nám cestu.

Sladce jsem se na ni usmála. Poznávala jsem ji. „Kohopak to tu máme."

Vzpurně vystrčila bradu. Snažila se tvářit statečně, ale když promluvila, hlas se jí třásl. „Proč jste tady? Nic jsme neprovedli."

Postoupila jsem hlouběji do místnosti, znuděně se rozhlížela kolem, zatímco jsem zkracovala vzdálenost mezi mnou a ženou. „Dovolím si nesouhlasit."

„Nemám tušení, o čem..."

Zrak mi padl na černou tašku napůl zastrčenou pod manželskou postelí. Tvrdě jsem ženu uhodila hřbetem ruky. S výkřikem mi padla k nohám, dlaně přitisknuté na zasaženou tvář.

„Až mi příště budeš chtít lhát, líp schovej důkazy," poradila jsem jí a vytáhla tašku z úkrytu. Hodila jsem ji Ezrovi, aby ji prozkoumal. Sama jsem nespouštěla oči z naší hostitelky pro případ, že by se rozhodla udělat nějakou pitomost.

„Jsou tam léky," ozval se Ezra. „Úplně se v tom nevyznám, ale podle těch klikyháků na obalech usuzuju, že aspoň polovina pochází ze zámoří."

Věnovala jsem ženě tvrdý pohled. „Obchodování s léky je nezákonné pod trestem smrti."

„Prosím, neměla jsem na výběr! Můj syn..."

Tentokrát jsem jí zavřela pusu kopancem do břicha. Zlomila se v pase a vyzvracela se na koberec. Jakmile se přestala dávit, drapla jsem ji za vlasy na zátylku a vytáhla ji na nohy. „Budeš mluvit, jen pokud budeš tázána, rozumíš?" zavrčela jsem jí do obličeje.

Horlivě zakývala hlavou, z očí se jí koulely slzy.

Odstrčila jsem ji za sebe. „Vezmi ji ven," přikázala jsem Ezrovi. „Toho chlapa taky."

Chytil vzpírající se ženu kolem pasu a odvlekl ji pryč. Domem se nesl její pláč, žadonila, ať neubližuju jejímu chlapečkovi. Brečící matky mě poslední dobou pronásledovaly na každém kroku, čekaly, že s nimi budu soucítit jen proto, že jsem žena. Měla jsem jich plné zuby.

Rozrazila jsem dveře do dětského pokoje. V posteli ve tvaru závodního auta ležel tak pětiletý kluk, na první pohled měl hodně nezdravou barvu a ve spánku těžko oddechoval. Vzala jsem ho za ramena a zatřásla s ním, abych ho vzbudila.