12 - IVY

108 11 0
                                    

Když jsem znovu přišla k sobě, měla jsem pocit, jako kdyby mě srazil náklaďák a pro jistotu ještě zacouval. Bolela mě naražená čelist, rány po šípech a každý sval v těle navrch, ale mnohem horší byla ta nevolnost. V hlavě mi hučelo a obsah žaludku se mi s každým pohybem cpal do krku. Zasténala jsem a přitiskla si ruku na oči, abych zastínila ostré světlo zářivky, které se mi zabodávalo do mozku.

„Dobré ráno."

Vymrštila jsem se do stoje, spolehlivě probuzená neznámým mužským hlasem. Svět se se mnou naklonil a zčernal. Zapřela jsem se dlaněmi o stehna a čekala, než se mi vrátí zrak. Nějakým zázrakem se mi povedlo nepozvracet.

„Neměla bys vstávat," napomenul mě hlas klidně. „Potrháš si stehy."

Jakmile nevolnost polevila, napřímila jsem se a několikrát na muže zamrkala, než jsem na něj dokázala zaostřit. Byl vysoký a ramenatý, s plnými rty, kůží barvy mléčné čokolády a bicepsy silnými jako moje stehno. Vlasy měl černé jako uhel, plnovous prošedivělý. Hnědé oči mu plály inteligencí, zatímco si mě prohlížel z pohodlí židle postavené před mojí celou.

Ostře jsem se nadechla a rozhlédla se kolem. Až tehdy mi naplno došlo, v jakých sračkách jsem se ocitla.

Vycenila jsem zuby a probodla muže pohledem skrz tlusté mříže. Jeho tvář jsem si pečlivě vryla do paměti. Až se odtud dostanu, moc ráda ji rozmlátím na kaši. „Kdo do hajzlu jsi?"

„Jmenuji se Ethan Jane. Sešil jsem tě dohromady."

„Jak laskavé. Co kdybys mě pustil ven, ať ti můžu patřičně poděkovat?"

Vědoucně se pousmál. „Pro teď ti bude líp tam, kde jsi."

Ten názor jsem nesdílela. Zvedla jsem ruce, snažila se sesbírala energii, kterou bych si mohla prorazit cestu na svobodu. Nereagovala na moje volání.

„To nebude fungovat," odtušil.

No nekecej. „Ještě nějaké chytré rady, kreténe?"

„Měla bys zapracovat na svých způsobech."

Zavrčela jsem a vrhla se na mříže. „Pusť mě ven!"

Kov se při kontaktu s mojí kůži rozžhavil doběla. Zaječela jsem a uskočila. Dlaně jsem měla rudé, na pár místech se začaly formovat puchýře. Zaťala jsem zuby, bojujíc s bolestí. „Železo?"

„A ochranné runy. Nenechali jsme nic náhodě."

To vysvětlovalo, proč mi bylo tak mizerně a moje moc nefungovala. Do hajzlu s tím. „Plánujete mě tu držet dlouho?"

„Jen dokud nedosáhneme svého."

„A to je?"

Další nicneříkající poloúsměv. „Nemám ve zvyku sdělovat svoje plány nepříteli."

Nevinně jsem na něj zamávala řasami. „Moc ráda se s tebou budu kamarádit, pokud mě pustíš. Možná se za tebe i přimluvím a dopřeju ti rychlou smrt, až sem můj tým vtrhne a vypálí to tu do základů."

„Nejdřív by nás museli najít."

„Neexistuje místo, kde byste se před námi mohli schovat."

Mávl rukama kolem, jako by mi něco ukazoval. Až na jeho židli a obří zrcadlo naproti mojí cely byla místnost prázdná. Přesto jsem cítila, jak mě někdo upřeně pozoruje – někdo, kdo nebyl Jane. „Daří se nám to docela dobře."

„Zatím. Dřív nebo později vám dojde štěstí." O to se osobně postarám. „Stíny nemůžete porazit."

Otevřel pusu, chtěl něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslel. „Uvidíme," řekl neurčitě a vstal. „Měla by sis odpočinout, dokud můžeš, čeká tě dlouhých pár dní. Zase přijdu."

Odvrácená strana SlunceKde žijí příběhy. Začni objevovat