Creepypasty [CZ]

Každý chce navštívit nějaké opuštěné místo,ne? (1.část)

Od mala jsem chtěl prozkoumat nějaké opuštěné místo. Továrnu,nemocnici nebo něco podobného. Takže jsem začal hledat na internetu a byl jsem nadšený,když jsem našel základnu a ošetřovnu,která byla údajně zavřena po první světové válce z důvodu shoření jednoho křídla a nedostatku prostředků na jeho rekonstrukci. Je uprostřed pole a dál od města,takže by tam něměli být ani bezdomovci. Zavolal jsem kamarádovi,který mi odsouhlasil účast a i týden později jsme seděli v autě a jeli směrem k tomuto místu. Řekli jsme si,že pojedeme v podvečer. Vzali jsme s sebou nějaké pití,svítiknu,kameru a páčidlo,protože nám bylo jasné,že se tam bez trocha síly nedostaneme. Auto jsme zaparkovali na kraji silnice a chystali se přejít přibližně dva kilometry přes pole k našemu cíli,což se nám nakonec bez problémů povedlo. Našli jsme vysklené okno na naší úrovni a proskočením se dostali dovnitř.

Stále sem dopadaly sluneční paprsky,avšak bylo tu mnohem chladněji,než venku. Stáli jsme na chodbě. Na stropě byla plíseň a rozbitá světla tak,jak to v těchto objektech bývá. Náš cíl byl jediný-dostat se k vyhořelému křídlu. Mohli jsme to projít venkem,ale to by přeci nebyla taková sranda,ne? Zamával jsem kolem sebe rukou,abych trochu rozehnal zrnka prachu,kterých se tu za lidské nepřítomnosti stihlo nastřádat více,než dost. Pokývnul jsem hlavou na svého společníka a vydali jsme se dál. Šli jsme po chodbě a před tím,než jsme se dostali k něčemu zajímavému,jsme prošli třemi prázdnými futry. To je ovšem nepodstatná informace,takže přejděme k tomu,co jsme našli. Po naší levé ruce byly zavřené dveře a naproti nám stálo schodiště...i když ono 'stálo' je asi dost přehnané slovo. První jsme se rozhodli jít do dveří,abychom měli představu,co máme od budovy očekávat. Pomalu jsem již začínal vytahovat páčidlo,ale můj přítel mě upozornil,že ho prozatím nebudeme potřebovat. Vzal za kliku a otevřel nezamčené dveře. Místnost obsahovala stůl,dvě rozbité zářivky a jednu napůl spadlou poličku. Přes stůl bylo přehozeno prostěradlo se zaschlou krví. Zjevně se zde prováděly pitvy,vzhledem k tomu,že pod nakloněnou policí ležely rozbité sklenice s kostmi od useknutých prstů,podle velikosti z ruky. V místnosti nebylo okno,tudíž jediný zdroj světla byl ten z chodby. Upřímně,i když nebyla místnost osvětlená celá,nehodlal jsem zjišťovat,co se v jejím zbytku nachází,protože pohled na uskenuté prsty bohatě stačil. Zabouchli jsme dveře a přesunuli jsme se ke schodiště. Vzhledem k jeho stavu jsme nemohli jít společně,a tak jsem nechal svého společníka jít prvního. Když ustaly jeho kroky,usoudil jsem ,že je nahoře a tudíž vidí,co tam je. "Jakube?" zavolal jsem do patra. Bez odezvy. "Co tam nahoře máš?" řekl jsem s obavami. Když se odpověď stále neozývala,rozhodl jsem se to zjistit sám. Pomalu jsem vyšel po schodech. Spatřil jsem mého kamaráda,jak civí s otevřenou pusou před sebe. Když jsem se rozhlédl,vypadal jsem pravděpodobně stejně. Celé patro působilo dojmem velké haly,až na to,že to vůbec hala původně nebyla. Soudě dle základů to byla stejná chodba s asi dvaceti pokoji. Zdi kolem nich však byly rozbořené a strop od spadnutí drželo jen pár sloupů. Díky (nebo spíš kvůli) stavu zdí byl však vidět obsah všech pokojů již z místa,na kterém jsme stáli. Jistě to byla nemocniční čast základny. Bylo tu spoustu lůžek a téměř žádné nebylo prázdné. Ležely na nich kostry prolezlé červy. U některých rozpadlých zdí byly zřetelné stopy krve na podlaze.

Dostali jsme se z tranzu a pomalu vykročili vpřed. Procházeli jsme kolem koster v různém stádiu rozkladu. Ovšem při tomto průzkumu jsem zjistil jeden fakt,který můj přítel úspěšně ignoroval. Krev by přece po takové době měla být zaschlá,ne? Avšak některé skvrny byly čerstvé. Přeběhl mi mráz po zádech,ale Jakubovi jsem se o tom nezmínil. Postel,stoleček,kostra,stoleček,kostra,kostra,postel. Stále to samé dokola. Už jsme procházeli k dveřím vedoucím do shořelého křídla,když mě napadlo se podívat ke stropu. Normálně bych asi takovou potřebu neměl,ale tentokrát mě mé podvědomí nutilo.

Zvedl jsem hlavu. Nic jsem neviděl,ale cítil jsem,že na stropě něco je. Něco,co vytvořilo ty čerstvé kapky krve. Něco,co nás při naší výpravě sleduje. Jak je možné,že to cítím jen já? Nebo to necítím jen já,ale z nějakého důvodu to Kuba skrývá...ne,proč by to dělal?

Oldepil jsem oči od stropu a prošel ohořelými dveřmi,které už Jakub otevřel páčidlem. Dostali jsme se do vyhořelého křídla. Hned po vstupu do chodby jsme poznali,že to tu bude mnohem víc rozlehlé,než v předchozí části. Po naší levici byla troje schodiště,před námi a vpravo další chodby. Usoudili jsme,že jestliže budeme chodit stále spolu,budovu celou nikdy neprozkoumáme,tudíž jsme se rozdělili. Jakub šel prozkoumat chodby a já se vydal ke schodům. Domluvili jsme si sraz u vchodu do "haly".

Vydal jsem se po prvním schodiště,které vedlo nahoru. Dveře na jeho konci byly rozpadlé na dva kusy a ohořelé,takže i vypadlé z pantů. Prošel jsem jimi a měl jsem co dělat,aby mi žaludek nevrátil poslední věc,co jsem snědl, zpět. Místnost byl plná kostí. Byly tu tři obrovské hromady,které obsahovaly všechny části kostry,které bychom v lidském těle našli. Na zdi byl krví napsaný nápis...Is that you? Opět byla krev čerstvá a po dané zdi stékala dolu. Cítil jsem,že mě to zase sleduje. Uslyšel jsem za sebou kroky. S nadějí,že je to Jakub jsem se otočil a vyběhl ke schodišti. Možná by se mi to i povedlo,nebít toho že jsem zakopl o lidskou lebku pokrytou krví. Počkat...ta tu předtím nebyla. Hleděl jsem do tmavých důlků asi dvě minuty,než jsem se dostal z šoku. Trhl jsem sebou a bleskovou rychlostí vyběhl ke schodům. Seběhl jsem je a zhroutil jsem se ke zdi. Opět jsem slyšel kroky. Tentokrát z jedné z chodeb.
"Kubo?"