It was not supposed to happen. / U20 + Vrana

9

Když jsme se od sebe odtáhli, nevěřícně jsem na něj koukala.

To nemohl myslet vážně.

"A chtěl jsem to udělat už od první chvíle, co jsem tě viděl," pošeptal s úsměvem na tváři.

"Kauly, já, promiň," začala jsem.

"Chápu, nejsem ten pravej," zasmál se.

"O to nejde, já jen, pár týdnů zpět jsem načapala přítele, jak mě podvádí s mou nejlepší kamarádkou, přišla jsem o dva důležitý lidi naráz a je to pro mě pořád ještě hodně čerstvý," odpověděla jsem a slzy se mi dostávaly do očí.

"Ou, to mě mrzí, hele, kdyby cokoliv, jsem tady," řekl a pevně mě objal.

"Budeš mít promočený triko," špitla jsem.

"To je úplně jedno, klidně si pobreč," pousmál se.

"Ale nechtěla jsem tím říct nic špatného, mám tě ráda, jen, prostě na nic víc není teď ta vhodná chvíle," řekla jsem.

"Já to chápu, Eli, v pohodě," naznal a hladil mě po zádech.

"Díky," pošeptala jsem.

"Kdyby cokoliv, budu tady pro tebe, jo?" usmál se.

"Ani si to nezasloužím," řekla jsem.

"Ale jo, proč by ne," odpověděl.

"Promiň, já, já chtěla bych být teď chvilku sama, prosím," pousmála jsem se.

"Ale už žádný slzy," řekl.

"Slibuju, dobře potrénujte," naznala jsem.

"Dík, uvidíme se potom," usmál se a opustil pokoj.

Půl hodiny po tom jsem neopustila pokoj a jen jsem zůstala vypláclá na posteli.

Nakonec jsem se vydala v mikině do Starbucks na protější straně ulice, kde jsem si vzala velké latte, abych měla u zápasu co pít.

Na pokoji jsem padla do postele a zapla jsem si televizi, kde už běželo předzápasové studio.

Po dvou třetinách jsem vyčerpáním usla, probudil mě až zvuk otevírajícíchse dveří.

"Eli, jdeš na večeři?" došel Neči.

"Jojo, už běžím," špitla jsem.

"Co je? Vzbudil jsem tě?" zeptal se.

"Jo, přesně tak," odpověděla jsem a koukla jsem na televizi, kde běžela poslední minuta třetí třetiny.

"Hokej?" pousmál se a sedl si.

"Jojo, Washington," řekla jsem.

"Fandíš jim?" vyzvídal.

"Jo, už nějakou chvíli," naznala jsem.

"Měla bys fandit Carolině," odpověděl.

"Nene, to na mě nezkoušej," řekla jsem.

"Proč Washington?" zeptal se.

"Už od draftu 2014," odpověděla jsem.

"Můžu si to vygooglit?" zasmál se.

"To není podstatný," řekla jsem a koukla jsem na obrazovku, kde už byly statistiky utkání, výhra 6:2 a dva góly od Vrány. Paráda.

"Nojo, Vrána," zamumlal, když koukal na obrazovku taky.

"Ale není to jen o něm," naznala jsem.

"Jojo, to si říkej někomu jinýmu," odpověděl.

"Hele, nic nevíš," řekla jsem.

"To máš pravdu, proto poslouchám," usmál se.

"S Kubou jsme se znali, dřív, když jsme byli malí chodili jsme spolu do školky i na základku, ale pak jak odletěl do Švédska a do Ameriky, tak se ten kontakt prostě přerušil," začala jsem, "ale jeho hokej jsem sledovat nepřestala nikdy, věděla jsem, že je dost dobrej, že na to má, že bude jeden z nejlepších Čechů v Americe," pousmála jsem se.

"Jste spolu i chodili?" zeptal se.

"To ne, ale byli jsme hodně dobří kamarádi, až do těch deseti let," odpověděla jsem.

"Chybí ti?" špitl.

"Teď mi chybí pravej kamarád," řekla jsem.

"Hele, v klidu, kdyby něco, tady máš teď kamarádů kupu," odpověděl.

"Dík, Neči, tak se jdeme najíst," usmála jsem se.