FNaF funny story (ano ta sračka je zpět)

💎 46 - kancelář 💎

Na jeho zápěstí se nacházelo několik řezných ran a spousta jizev. Z jeho očí tekly slzy. Přesto svou ruku stáhl zase k sobě a jen sklopil hlavu. Chytla jsem jeho rameno a se strachem se zeptala ,,Proč jsi to udělal?" Z jeho očí tekly slzy. ,,Neměla bys to vědět." Řekl, ale já jsem se nevzdávala. ,,Nepřineslo by ti to nic dobrého." To je mi jedno. Chci mu pomoct. ,,Znám tě. Dávala by sis to za vinu." Stáhla jsem ho na postel a sedla si vedle něho. ,,Ne. Jen mi to prosím řekni. Chci ti pomoct." On opět sklopil hlavu a jen řekl tiše ,,Nechci, aby ses kvůli mě trápila." ,,Budu se trápit když mi to neřekneš." On jen s pochopením kývl hlavou. ,,mohl za to Nick. Celou dobu mi ubližoval, teď jsem ale měl strach, že ublíží i tobě." Neměla jsem s ním chodit. Ale přesto jsem tušila, že Vincent takhle trpěl nejen kvůli němu. Musel tu být i jiný důvod. Když jsem se ho ale chtěla zeptat, co to je, on se zeptal ,,Tak jdeme na ten průzkum?" Já jsem jen kývla.

(Vysvětlení - šli spát ráno a probudili se večer)

Stmívalo se a my jsme vycházeli z domu. Šli jsme cestou, kterou jsem tak dobře znala. Ale chtěla jsem zapomenout. Přes to všechno, co Nick udělal, v mém srdci stále přežívala naděje. Naděje, že to se mnou nemyslel tak zle. Už jsem tomu stejně přestávala věřit. Ten pocit, když nejlepší člověk, kterého ve svém životě potkáte je sériový vrah.

Vešli jsme do domu. Najednou jsem si vzpomněla na jednu věc. ,,Je jedno místo, kam mě Nick nikdy nechtěl pustit." Řekla jsem a vedla Vincenta. Vedle vchodu do sklepa, ve kterém mě skoro znásilnil byly ještě jedny dveře. ,,Nikdy mi neřekl, co tam je." Vincent kývl a vzal za kliku. Dveře byly odemčené a on mě nechal vstoupit dovnitř jako první, sám šel hned za mnou. Vypadalo to jako jakási kancelář, stůl, dost zastaralý počítač, hromada papírů, různé složky...

A nějaká kniha. Otevřela jsem jí a našla jsem dlouhý text napsaný Nickovým písmem. Do oka mi padlo několik zápisů.

13. 7.
Moje první mise. Zbavit se té holky, okolo které se pořád motá ten fialovej debil. Šéf říkal, že se postará o její rodiče a já mám vyřídit Lucy. Bude to jednoduché. Chodila se mnou do školy a vždy jsem se jí líbil. Ale budu muset být opatrný, udělám to až ve chvíli, kdy si budu jistý, že mi věří a až se kolem ní nebude nikdo jinej motat.

27. 9.
Nastoupil jsem s ní do práce a chodíme spolu, je ale strašně podezíravá a furt se kolem ní motá ten fialovej. Ale mohl bych toho využít. S tím fialovým jsme nepřátelé už od začátku a on miluje Lucy. Využiju toho.

3.10.
Můj plán začíná vycházet, fialovej trpí. Ale s Lucy bych ještě počkal. Ta holka má fakt pěkný tělo, chci si s ní ještě trochu užít než jí zabiju.

28. 12.
Je tady ale jeden problém. Nemůžu jí k tomu přemluvit. Už se o to snažím delší dobu, ale ona to prostě nechce. Ale stejně bude moje. Nebude mít jinou možnost.

3. 2.
Fialovej má deprese, u Lusy je to pořád stejný. Je mi sice úplně k ničemu, teda kromě trápení toho fialovýho, ale musím jí zabít, dostanu za to výplatu. A je tak sexy.

30. 4.
Psal mi Šéf. Už se postaral o její rodiče.

17. 6.
Přišla na to. Ví, co dělám tomu fialovýmu. Chce se rozejít. Je čas to ukončit, budu to muset udělat jinak, než jsem chtěl. Prostě jí dostanu k sobě do sklepa, užiju si a potom jí zabiju. Měl jsem to udělat dřív.

Začínala jsem brečet. Znamenalo to, že jsou moji rodiče mrtví a Nick mě chtěl jen využít a zabít? Nedokázala jsem už ani stát, spadla jsem na kolena, rukama se opřela o zem a brečela. Vincent mě obejmul a přitiskl mojí hlavu na svou hruď.

Byl už ten jediný, koho jsem měla. Všechny jsem ztratila. Pevně jsem omotala ruce kolem něho.

Tolik jsem doufala, že to Nick nemyslel tak zle, proto jsem sem šla. A nakonec je to všechno ještě horší než to vypadalo. Odtrhla jsem se od Vincenta a vzala do ruky jeden dopis, který ležel na stole.

Nicku, chci se jen zeptat, jestli jsi se už zbavil té holky. Její rodiče jsou už po smrti. Postaral jsem se o to, aby se to nikdy nikdo nedozvěděl. Tak sebou hoď!

To ne! Je to pravda. To nemůže být!

Vincent mě chytil kolem ramen a odváděl mě z tohohle místa. V mých očích bylo tolik slz. Nemohla jsem přestat brečet.

Došli jsme až ke mě domů. ,,Zůstanu tady s tebou, Lucy." Řekl.

,,Bude lepší, když tě pro dnešek z práce omluvím." Řekla jsem mu a natahovala se pro můj mobil. ,,Ne." Řekl Vincent tiše. ,,Vincente, měj rozum! Sice nejsem doktorka, ale vzhledem k tomu, kolik krve jsi ztratil, asi by nebylo dobré stresovat se v práci plné zabijáckých robotů, kteří se tě snaží zabít!" Vyčetla jsem mu. ,,Máš pravdu." Zašeptal smutně. ,,ale já chci být s tebou." Dodal sotva slyšitelně. ,,Dobře. Budou si muset poradit bez nás obou." Usmála jsem se. Jeho zlomený výraz se měnil v překvapený úsměv. ,,To bys udělala?" Zašeptal nevěřícně. ,,Jo. Zůstanu tady s tebou."

Tolik mi chyběly ty časy, kdy všechno bylo v pořádku. Proč to tak nemohlo zůstat? Byla to ale moje chyba, kdybych nevěřila tomu krerénovi, nic z toho by se nestalo.