Thief |Avengers ff|

29.Kapitola

Vybrala jsem pěkný a tichý kout zahrady a ze zahradního domku vyhrabala starou lopatu. Pak jsem začala kopat. Šlo to ztuha, země již byla po prvních mrazících promrzlá a já v těch chvílích proklínala člověka, který si pro vraždu toho psiska snad nemohl vybrat horší dobu.

Kdosi cizí si za mnou odkašlal a já se po něm bezmyšlenkovitě ohnala lopatou. Slavila jsem úspěch, lopata zasáhla neznamená muže přesně do břicha a on se téměř okamžitě svalil k zemi. Začal cosi chrčet.

,,J-jsem Poslední běžec."

Dostal ze sebe, když bolest ustupovala a on trhavě lapal po dechu.

,,Já vím, byla to zkouška."

Lež. Jen jsem se snažila zamaskovat fakt, jak moc zbrkle jsem reagovala a jak moc mne vlastně vyděsil.

Upustila jsem od hrobařiny a zarazila lopatu hluboko do země. S kamennou tváří jsem sledovala, jak se mladý agent dával dohromady.

,,A uspěl jsem?"

Nahodil lehce, když se konečně narovnal do celé své výšky a já měla tak možnost si ho konečně prohlédnout.

Byl mladý, snad v letech agenta Fishera. Byl ale vyšší a vyzáblejší. Světlá kůže i blankytně modré oči zcela kontrastovaly s jeho tmavými kaštanovými vlasy, které měl čímsi uhlazelé dozadu. Jeho angličtina nebyla dokonalá a já v ní cítila podivný přízvuk.

,,Co myslíte?"

Ušklíbla jsem se a on mi úsměv vřele opatil.

,,Agent Mindaugas Kairelis."

Představil se mi elegantně. Chvíli bylo ticho, kdy jsem přemýšlela, zda bych se měla představit také a pod jakým jménem. Nakonec ale začal mluvit sám Kairelis.

,,Pan Strucker mi uložil za povinnost, abych vám řekl, že v nejbližší možné době se máte vrátit do Hrádku. Do té doby budou pokračovat v projektu bez vás."

,,Jsem si toho vědoma."

Kývla jsem na souhlas.

,,A agent Fisher chtěl, abych s sebou vzal tohle."

Zabořil jednu ruku do kapsy koženého pláště, ve kterém vypadal jako člen jednotky SS nebo nějaký potrhlý fanoušek Matrixu. Když se jeho dlaň opět dostala do mého zorného pole, všimla jsem si obyčejné drobné bílé svíčky v hliníkové formě. Prostě běžná svíčka.

Poté, co jsem si ji od něj vzala a schovala do kapsy své mikiny, jsem si všimla jeho rychlého letmého pohledu, jímž postřehl vykopaný hrob. Nejspíš začal tušit, o co tu teď šlo.

,,No dobře, tak pojďte. Řeknu vám, o co tady teď jde."

Svolila jsem nakonec, když jsem v jeho očích viděla vířit to množství otázek, na které se nesměl ptát.

Vytrhla jsem rýč ze země a poklidným krokem se vydala po zarostlých kamenných pěšinkách směrem k vile. Minula jsem rybníček zarostlý okřehkem a plným spadaného nažloutlého listí staré vrby podivně a zkrouceně se naklánějící nad vodní hladinu a nad trsy suchých kosatců, kýčovitou sochu zahradního trpaslíka, kterému z trávy čouhla jen oprýskaná rudá čapka se slunečnicí, a mnoho keřů zimostrázů a zeravů, jenž snad dříve tvořily živé sochy zvířat nebo geometrických těles.

,,Když jsem se do Sokovie dostala, Alyona byla jediná, která mi podala pomocnou ruku."

Začala jsem s vyprávěním zjednodušené verze mého příběhu a po očku sledovala agenta, zda mě vnímá.

,,Měla ale dost problémů. To jsem ovšem nevěděla, když jsem od ní v noci odešla. Týden na to jsem zabránila její sebevraždě a nechala ji u sebe.

Měla psa, takového velkého, bílého a chlupatého. Samoyeda? Jak jen, že se to sakra jmenoval..."

Kousala jsem se do rtu v marné snaze si vzpomenout, jak na něj Alyona volala.

,,No, to je teď stejně jedno."

Pokrčila jsem rameny, když jsem své pokusy vzdala.

,,Každopádně jsem se připojila do projektu, což se jí moc nelíbilo, ale znáte to, srdci neporučíš."

Sarkasticky jsem se ušklíbla a pokračovala.

,,Poslední dobou se ale po domě začaly objevovat výhrůžné lístečeky a zašlo to až do toho bodu, že jsem tu uštěkanou mrchu, teď jako myslím psa, musela sbírat po částech z podlahy. Holka je z toho celá vyklepaná a já nechci, aby dopadla stejně jako ten pes."

Ukončila jsem svůj příběh a protáhla si ramena, která jsem měla kvůli kopání nepříjemně ztuhlá.

,,Pořád samé problémy."

Povzdechla jsem si snad sama pro sebe a opřela lopatu o zeď vily. Otřela jsem si špinavé dlaně do riflí, což ale nic nezlepšilo, a zavedla agenta do domu. Prošli jsme skrz rozbité hlavni dveře a potom po kamenném schodišti až do patra. Muž mě jen tiše následoval a beze slov si prohlížel polorozpadlý interiér budovy. Vypadal překvapeně.

Zavedla jsem jej až ke dveřím křeslového sálu a mírně do nich zatlačila, aby se otevřely. Okamžitě jsem si všimla drobné postavy bezvládně zhroucené v křesle.

,,Tohle je Alyon."

Mírně jsem se pousmála a zahleděla se jí do uvolněné tváře. Když spala, vypadala klidně, jakoby z ní starosti posledních dnů lusknutím prstu opadly a ona vzpomínala jen na ty hezké okamžiky svého života. Byly vůbec nějaké takové?

Věděla jsem, že za ty poslední hrůzy mohu převážně já, a já na ten malý okamžik snad opravdu cítila něco jako lítost nebo vinu. Ten pocit jsem ale okamžitě nemilosrdně zatlačila kamsi do pozadí své mysli.

Pak jsem se prudce otočila k agentovi a tvrdě mu pohlédla do očí. Převyšoval mě sice nejméně o hlavu a byl starší o několik let, ale oba jsme moc dobře věděli, že jeho speciální výcvik by byl jen pouhý špendlík v porovnání s mými schopnostmi. A také jsem měla vyšší pozici v řadách Hydry, to jsem si alespoň myslela.

,,Něco se jí stane a nepozná tě ani vlastní máma."

Zavrčela jsem tiše, což ve výsledku přineslo větší efekt, než kdybych na něj křičela z plných plic. Sklopil zrak, aby mi nemusel čelit a mírně se nahnul dozadu, aby tak snad alespoň podvědomě unikl z mého dosahu.

Potěšeně jsem se ušklíbla, šlo vidět, že mou výhrůžku nejspíše zcela pochopil. Musel by být naprostý idiot, kdyby ne...