Thief |Avengers ff|

47.Kapitola

Doletěli jsem nakonec až do Poltavy, kde mi bylo popsáno, jak najít letiště, a s tím jsem vojáka propustila. Musela jsem z místa příletu zmizet co nejdříve, jelikož jsem pokládala za otázku pouhých minut, než se sem sjedou příslušné orgány a začnou se pídit po informacích, které by jim aktivitu neoznačeného vrtulníku mohly přiblížit. A já taky neměla času na zbyt. Nechtěla jsem riskovat, že by kvůli útoku na Sokovii zavřeli okolní letiště a já se tak neměla z téhleté díry jak dostat.

Město bylo klidné oproti tomu, z čeho jsem se právě snažila utéct. Jeho mírumilivná a tupá rutina mě jemně kolébaly jako na vlnách a já si za celou tu dobu uvědomila, jak moc unavená z toho všeho jsem. Třeba až to všecho skončí, až už nebudou žádní Avengers a ani žádná Hydra, třeba si koupím malou chatku v sokovijských lesích, které zapomínají hrůzná tajemství. A budu jen pít čaj a vzpomínat na všechny ty lidi, které jsem tam moc nenáviděla. A taky na Alyon.

Zrychlila jsem do kroku a neomylně mířila k letišti. Ještě čtyři a půl kilometru. Na ulicích nebyl žádný sníh a ani lidé si mě nevšímali. Temná mračna se shlukovala nad městem, přestože mu nic neohrozilo. Všichni začali sahat po deštnících, když z nebes na parapety dopadly první chladné kapky, ale mně to teď bylo tak nějak jedno. Padla na mě podivná melancholie a já měla chuť od toho všeho utéct. Musela jsem ale pokračovat.

Uplynula další hodina a já tou dobou již dorazila na letiště a koupila si letenky do Kyjevu. Venku se strhl prudký déšť a vítr se opíral vší svou silou do skleněné haly. Očividně to ale nebylo tak hrozné a lety nikdo nezrušil. Do doby, než se mé letadlo mělo odlepit od země, zbývaly snad už jen tři hodiny, takže jsem si koupila něco na čtení a něco sladkého. Nesnášela jsem čekání a kdybych si nenašla žádnou zábavu, asi bych umřela nudou.

Uprostřed článku o rozchodu nějaké topmodelky a basketbalisty jsem časopis raději zavřela. Hlava mi duněla ze všech těch drbů, o kterých jsem ani nechtěla vědět, a zásoba mých sladkostí se razantně zmenšila. Hodiny v letištní hale mi ukazovaly, že byl nejvyšší čas vyrazit. Do odletu mi zbývala necelá půlhodina.

Cesta do Kyjevu zabrala sotva hodinu a tam jsem sotva chytila další letadlo do Berlína. Místní letiště jsem ale naštěstí znala, proto jsem se v něm dokázala rychle zorientovat a vše jsem stihla. Moc času v Německu jsem neměla, až potom v letadle jsem vzpomínala na mé první setkání s agentem Fischerem a se sladkou Alyon a jejím psem. Ironie osudu mou cestu pokroutila tak, že právě kvůli těm dvěma jsem se vracela zpátky do USA. A bylo mi jedno, že tam někdo třeba natrefím na pana Starka, tentokrát mou hnací silou totiž nebyl strach. Ten shořel společně se Sokovií.

Třináct hodin by se zdála jako dlouhá doba, ale když za mnou seděla matka s plačícím kojencem, bylo to ještě delší. Pokoušela jsem se spát, hlava mi klesala únavou, přesto mé oči zůstávaly křečovitě otevřené a já měla chuť začít křičet. Chlapík, co cestoval vedle mě, chlastal jako ducha a každých deset minut si odbíhal ulevit na záchody. Vymlouval se na prostatu, ale všem, kteří stejně jako já nespali, bylo jasné, že za to může množství tekutin, které do sebe permanentně lil. Dohromady jsem tak naspala sotva dvě hodiny, vlastně jsem děkoval bohu, že jsem let vůbec přežila.

Amerika mě přivítala stejná, jakou jsem ji před několika měsíci opouštěla. Konzum a světla mě pronásledovaly na každém mém kroku a ten hluk města na mě jakoby křičel. Cítila jsem tu razantní změnu oproti chladným zpívajícím lesům a klidným opuštěným ulicím. Tady vše zase tak moc spěchalo, lidé z přebytku času dělali zbytečné a nahodilé věci a vše se zdálo tak moc vábivé a vlezlé. Američané za produkty cupitali jako pejsci na vodítku, v očích ten tupý lesk. Nechápala jsem, že za toto někdo dobrovolně bojoval.

Již se rozednívalo a začínal nový den, ale já se potřebovala po náročných hodinách prospat. Na ulici před letištěm jsem proto odchytla první taxi, kterého jsem si všimla. Letmo jsem zkontrolovala, zda za volantem nesedí štíhlý muž s dlouhými medovými vlasy, ale naskytl se mi jen pohled na tlustého chlapíka s pleškou. Vyčerpaně jsem čelem klesla na chladné sklo okénka a stroze řidiči oznámila, kam chci zavést.

Snažil se se mnou začít rozhovor, ale já jej odmítavě ignorovala a hleděla z auta ven. Skleněné mrakodrapy ve zbytcích tmy barevně zářily a různě se leskly, zatímco jsem se marně pokoušela na čistém nebi najít hvězdy. Kdysi se mi město andělů tolik líbilo, dnes jsem dokázala rozeznat pouze zhnusení a trpkost.

Přivezl mě před motel a já mu bez dalších zbytečných slov zaplatila. Téměř jsem usínala za chůze a příšerně mě bolela hlava, když se mi konečně podařilo u jakési vietnamky zaplatit pokoj. Cestu do schodů a ani cokoliv dalšího jsem už ani nevnímala. Chtěla jsem jen spát.

✴✴✴✴✴

Já vím, kapitola byla krátká a o ničem, ale nějak jsem se přes oceán dostat musela a takto se mi to zdálo lepší, než abych to zbytečně rozepisovala.

JulMar01