Thief |Avengers ff|

37.Kapitola

Zastavila jsem až na mostě, kde se Alyon pokusila o sebevraždu a všechny tři nás zase zhmotnila. S jízlivým úšklebkem jsem sledovala Pietra, který se mátoživě opřel o zábradlí mostu a pak klesl až na kolena. Jeho obličej nesl až nezdravý zelenkavý nádech, který jen přidával na pocitu, že se brzy pozvrací.

Moc dobře jsem totiž věděla, jak nepřepravovat člověka...

,,To bylo to nejzvláštnější, co jsem zatím zažila."

Vydechla Wanda okouzleně a sledovala své ruce, jako kdyby byly ze zlata. Možná teď by se hodilo sousloví, že člověk si něčeho začne vážit až ve chvíli, kdy o to přijde.

,,Kde mám sakra boty?"

Začal po mě hystericky vřískat Pietro, který právě zjistil, jak mu ponožky rychle nasakují tající sníh. Snažil se vyskočit na zídku tvořící zábradlí mostu, avšak kvůli nekomfortní cestě nedokázal ani správně udržet rovnováhu a vlastně se sotva postavil, natož aby byl schopen skoku.

,,Oh, promiň, někde se asi stala chybka. Asi mě trochu vyvedlo z míry, jak jsem musel přelézat tu zeď. Budeš muset zbytek cesty bez bot."

Zasyčela jsem na oko omluvně a lhostejně pokrčila rameny. Wanda se naštěstí nijak nepokoušela míchat do našeho drobného sporu a místo toho zamýšleně hleděla do tmavých vln.

,,A proč nás jako nemůžeš dopravit až tam?"

Hádal se se mnou její bratr dál, když už jeho obličej nabral poněkud živější barvu a on se celkem solidně dokázal udržet na nohou.

,,Takže zaprvé bys už podruhé dobrovolně nešel a zadruhé se mi nechce. Wandu bych ještě vzala, ale myslím, že když už jsi tam nechal ty tenisky, tak by sis to měl užít."

,,Mohl bych tě hodit do té vody a ani bys nestačila reagovat!"

Prohodil tím svým pohrdavým hlasem, ze kterého ale pro jednou zmizela ta přátelkost a nahradila ji agrese a nebezpečná provokace. V tomto okamžiku jsem mu jeho slova i věřila a o to opatrněji jsem si proto musela volit, co mu odpovím. Byla zima a mě se poměrně příčila koupel v ledové vodě...

,,Ale to neuděláš, jestli nechceš být z projektu vyřazen."

Vycenila jsem na něj výhrůžně zuby v úlisném úsměvu a složila si mrznoucí ruce za zády. Potěšeně jsem mu hleděla do světlých očí, ve kterých se náhle objevily hněvivé jiskry. Prsty levé ruky drtil římsu zídky a vzpurně se nade mnou skláněl. Byl sice vyšší, ale já se nehodlala nechat zastrašit.

,,Je už mi celkem zima..."

Ještě že nás Wanda přerušila, už mi totiž docházely odpovědi, kterými bych mohla Pietra odpálkovat. Dost jsem tedy pochybovala o tom, že bych vůbec měla právo kohokoliv z projektu vyškrtnout. Navíc takto nepotřebná osoba by jistě nebyla jen tak propuštěna zpět mezi společnost. Však kdo ví, kolik mělkých hrobů temné chladné lesy Sokovie již ukrývaly.

Odvrátila jsem se od mladíka s klidným mírným úsměvem a dala jeho sestře odpověď lehkým přikývnutím. Bez okolků jsem již známou cestou zamířila domů a nechala mírně vyjevená dvojčata za zády.

Po chvíli se ke mně oba připojili a každý se zařadil z každé strany po mém boku. Předpokládala jsem, že mezi sourozenci proběhla nějaká podivná tichá rozprava, jelikož Pietro se už ani trochu nezdálo být podrážděný. I když bych to nahlas nejspíš nikdy nepřiznala, jejich duševní propojení jsem obdivovala. A nebyla to zásluha dívčiných schopností, i její bratr dokázal vycítit, když se jí něco stalo. Ne, tohle hluboké pouto hluboce přesahovalo jakoukoliv superchopnost, která se tělu dala násilně vštípit.

Snažila jsem se záměrně vyhýbat lidnatým místům, kde by se k nám mohla strhnout nežádoucí pozornost. Přeci jen jsem v mé uniformě působila jako členka BDSM a Pietro pouze v lehkém tričku a navíc bez bot budil také nemalý zájem.

Kamenná vila se mezi polorozpadlými domy tyčila jako žulové skalisko. Tento chladný spící obr ale ve svém srdci skrýval život. Alespoň jsem doufala, že Alyon i ten přidělený agent s tím otravně dlouhým jménem stále setrvávali v tomto světě. Akorát mi to připomínalo tu hrozně dlouhou dobu, kdy jsem plavovlásku neviděla.

,,Tak tady ji skrýváš?"

Vydechla Wanda, když jí její dvojče pomohlo překonat plot bez toho, aniž by jej poškodili. Její oči čímsi zářily, když na mě pohlédla.

,,Nechápu, co tím myslíš."

Odpověděla jsem bez projevů většího zájmu a otevřela vypáčené vitrážové dveře vedoucí do domu. I přes opravdu špatnou izolaci budovy jsem s uspokojivým pocitem zaznamenala zvýšení teploty vzduchu, což značilo vytápění části objektu a tudíž i jeho obytnost.

,,Máš ji raději, než si dokážeš připustit."

Pokračovala dál a držela se za mnou v těsném závěsu, abych jí neutekla. V tomto byla dvojčata stejná, brali každého až moc jako osobu, která si zasloužila uznání, klid a lásku.

,,Je lepší nic necítit, člověka pak již nic nemůže zranit."

Procedila jsem stroze mezi zuby a pohled mi mimoděk sklouzl k mramorové soše, která se pyšně tyčila mezi rameny schodiště, po kterém jsme právě stoupali. Byla ale čistá a bílý kámen, tak typický pro vznešenou antiku a inspirující se renesanci, jasně zářil v pruzích světla pronikajícího zde zvenčí.

Představovala tak důkaz, že Alyoně a jejímu společníkovi dlouhé chvíle připadaly natolik zbytečné, že se společně pustili do činnosti ještě zbytečnějíší. Já osobně jsem zastávala názor, že všechen ten bordel tady byl jednoduše neukliditelný.

,,Ale ty cítíš, víš to."

Její slova mě zastihla těsně nad schodištěm, podobně jako Pietrův stisk na mém rameni, když se náhle objevil přede mnou a znemožnil mi tak jít dál. Zahleděla jsem se mu do očí s tichou prosbou, aby mě oba prostě nechali být a nestarali se o můj život, avšak jasná vůle zračící se mu v duhovkách byla až příliš silná na to, aby se tak stalo.

,,Jen nechci zase o všechno přijít."

Vytrhla jsem se mu i jeho sestře a rozrazila dveře vedoucí do křeslového sálu. Okamžitě mě pohltilo teplo a vůně horkého šípkového čaje. V místnosti zavládlo na okamžik ticho, než se ozvaly zvuky dopadu bosých chodidel o prkennou podlahu.

Mezi křesly se náhle objevila ta známá drobounká postava s dlouhými rozevlátými vlasy barvy čerstvě napadaného sněhu. Přes celé její tělo byla přehozená batikovaná deka, kterou za sebou při běhu těžce tahala. S úlevou jsem zjistila, že v agentových rukách se jí opravdu nevedlo tak zle. Minimálně několik kilo přibrala a pravidelně spávala, což jsem považovala za opravdu velký pokrok.

,,Sam!"

Vyhrkla a sevřela mě v objetí.

,,Byla jsi pryč strašně dlouho."

Kníkla a já poznala, že se rozplakala. Stále mě pevně držela kolem krku a já jsem jí nakonec přestala vzdorovat a obmotala jí ruce kolem pasu. Spokojeně jsem zavřela oči a zabořila tvář do světlých vlasů.

Ať jsem si namlouvala cokoliv, tato dívka mi prostě chyběla a já v tu chvíli nedokázala pochopit, jak jen jsem jí tu mohla nechat samotnou tak dlouho.

,,Já vím, promiň mi to."

Povzdechla jsem si a po nějaké chvíli se vrátila opět do reality. Když jsem vzhlédla, jako první jsem si všimla agenta, který stál asi dva metry od nás. Lehkým kývnutím jsem mu projevila vděčnost za jeho práci a na jeho tváři tak vykouzlila lehký úsměv.

Sladká Sokovia.