Please, come back to me...

2 - Shledání

7. 10. 2019

Hned ráno jedu na kontrolu s rukou a konečně si odnáším dobré zprávy. Můžu začít trénovat, i když jen zlehka i to je příjemná změna. Dostanu menší a lehčí dlahu na trénink.

Potom se vydám do Břízek, kde pár lidí trénuje. Pozdravím se s nimi a směřuji do hlavní kanceláře, kde zastihnu Rybise s Egilem a Zdeňkem.

„Hele kdo se nám to vrátil," řekne s úsměvem Zdenda.

„Můžu začít trénovat, mám to potvrzené."

„Super zprávy, uděláme tréninkový plán. Dělala jsi něco během měsíce?"

„Hodně jsem běhala."

„Dobrá takže se vrátíš do formy dříve, to jsou dobré zprávy," řekne Rybis a odejde.

Opravdu to znělo tak neosobně, co se tady stalo? Kde je ten stmelený tým, kde si všichni pomáhají? V místnosti zůstaneme pouze s Egilem.

„Poslední dobou je takový pořád, rád tě vidím." Pevně mě obejme.

„Co jsem udělala špatně?"

„Ty nic, věř mi. Vážně jsi jen běhala?"

„A trochu trénovala, ale to je moje tajemství."

„Chápu, vítej zpátky. Pojď mi ukázat, jak jsi na tom."

Ten den si stoupnu i na lyže. Konečně začíná být všechno v normálu. Musím být opatrná a nosit sportovní dlahu, ale stejně je to pokrok. Pak mi Egil oznámí, že pojedu na soustředění do Itálie. Lepší zprávy nemohly přijít.

18.10.

Moje pozitivní nálada panovala docela dlouho. Tréninky mi vycházely, na střelbu jsem si zvykala. Dlaha na zápěstí odváděl svoji práci a s týmem jsme se opět skvěle stmelili...

Když míříme pryč ze střelnice, vidím něco hodně nečekaného. Proti mně se vyřítí půlka norského áčka. Sakra co tu dělají? Je to logické, hodně týmu tu trénuje na následující MS, ale já jsem nečekala, že ho uvidím takhle brzy. Od našeho rozchodu to jsou skoro dva měsíce. Nejsem připravená na naše střetnutí. Na chvilku přirostu do země a koukám před sebe. Z šoku mě probudí až Markét, která mi narazí do zad.

„Co tu blbneš?"

Jen ukážu před sebe a ona můj pohled hned vyhledá.

„Myslíš, že je tu taky?"

„Nemám páru, vůbec nic o něm nevím."

„Budeš v pohodě, že jo? Asi se mu nevyhneš..."

„Momentálně se o to budu snažit, na tohle nejsem připravená."

„Jsem tu s tebou, neboj."

„Děkuju, jdeme na hotel?"

Jsem roztěkaná a pořád koukám kolem sebe. Je to docela paradox, po celou dobu našeho vztahu jsme neměli ani jedno společné soustředění. Teď tu máme být společně v jednom městě minimálně týden. Nemůžu si dovolit být teď mimo, musím se připravit na sezónu, která se velmi rychle blíží...

20.10.

Deset dní našeho soustředění v Itálii je úspěšně za námi. Jsem na sebe hrdá, všechno jde podle plánu a moje výkonnost stoupá. Začínám být připravena, připravena bojovat a svoji čest a místo...

Při každém vstupu do areálu vidím tu restauraci, kde jsme tenkrát večeřeli. Tolik vzpomínek na jednom místě. Po chvíli sebou cuknu a podívám se směrem na střelnici. Stojí tam a kouká na mě. Moje oči se vpijí do těch jeho pomněnkových. Trvá to dlouho, než k němu přijde Tarjei a poplácá ho po rameni. Přistiženě sebou trhnu a jdu za Egilem. Poprvé jsme se takhle potkali, byl to zvláštní pocit. Ozvala se prázdnota v mém srdci, tu co se snažím tak dlouho potlačit. Možná na chvilinku vykoukla na světlo, ale zase ji bezpečně zakopu. Jak dlouho tohle ještě potrvá?