Please, come back to me...

17 - MS Anterselva II.

16.2.2020

Musela jsem si na něho počkat, ale stálo to za to. Samozřejmě všem popřeji dobrou noc a jdu si lehnout od postele. Holky vědí, co mám v plánu. Budou mě krýt, kdyby se náhodou něco stalo.

Tarjei dokonce vysílal část oslavy živě, tohle se mi na jejich týmu tak líbí. Vždy se sejdou všichni a slaví. Po desáté hodině mi konečně přijde očekávaná zpráva.

Stojím před oknem, jdeš ven?

Dej mi dvě minuty.

Rychle na sebe hodím oblečení a holkám řeknu, ať nečekají. Bude to dlouhá noc, zítra musí být fit aspoň oni. Přivítám ho dlouhou, sladkou pusou.

„Promiň, slavili jsme s Francouzi, dřív to nešlo."

„To je samozřejmost, každý úspěch se má oslavit."

„Teď je řada na oslavu s tebou. Nevadí, když půjdeme k nám?"

„Půjdu kamkoli."

Na pokoji sedí Tarjei, Johannes, Marte, Tiril, Ingrid, Martin, Emilien a v průběhu večera přijdou další. Pokoj je plný k prasknutí, všichni se dobře baví i bez alkoholu. Samozřejmě jsme si připili na vítězství, ale po párty u Kazachů máme respekt.

„Pustíme si nějaký film?" Zeptá se Johny, když zůstaneme v pokoji sami.

„Je hodně hodin neměli bychom jít spát a co Tarjei?"

„Jen kousek, chci s tebou být ještě chvíli."

Snažím se převalit na druhou stranu postele, ale v pohybu mi zabrání další tělo. Sakra, musela jsem tady usnout. Opatrně otevřu oči a vidím usmívajícího se Johannese. Okamžitě si vzpomenu na předešlou noc a začnu se červenat. Samozřejmě to neskončilo jen u filmu, chyběl nám i ten fyzický kontakt.

„Konečně zase můžu vidět tuhle roztomilost," usměje se.

„Dobré ráno."

„Dneska máme volno, podnikneme něco?"

„To nezní špatně, ale až po tréninku."

Ještě chvíli ležíme v posteli a jen tak si povídáme. Pak konečně vylezu z postele, hned zamířím do koupelny. Musím odsud vypadnout dřív, než se vrátí Tarjei. Stále mi to připadá trapné, když mě najde ráno v posteli jeho bratra. Najednou slyším ránu od dveří a hluk z vedlejší místnosti. Podle hlasu poznám Christiansena, nezní vůbec příjemně po ránu.

„To snad nemyslíš vážně?" Štěkne na Johannese.

„Teď to řešit nebudu."

„Takže to nevyvracuješ, vážně si ji potom všem přitáhneš zase do postele?"

„Varuju tě, drž zobák."

„Snad jí nemáš tady, že by se konečně dozvěděla celou pravdu?"

„Opovaž se něco ceknout."

Tenhle rozhovor mě začne zajímat čím dál tím víc. Nechám všechno ležet v koupelně a jdu k nim do pokoje. Napjatá atmosféra by se dala krájet.

„Co se nemám dozvědět?"

„Zlato, prosím teď ne."

Otočím se k mému snad největšímu nepříteli. Zadívám se mu do očí.

„Chceš vědět pravdu, tady ji máš. Máte v týmu hajzla, který na tebe nedá dopustit a jde přes mrtvoly. Dává informace do novin, posílá Johnymu tvoje fotky s jinými chlapi a vydírá ho.