Dear Diary ... Why ???

No. 2

Tik tak, hodiny odbíjeli stále dokola . Tik tak, tik tak, tik tak, tik tak. Arthur Kirkland seděl u kuchyňského stolu , před sebou již studený oběd, který se skládal z ohřívaného instantního jídla a pozoroval kmitající ručičky. Tik tak, tik tak, tik tak. Několikrát mrkl a vložil si do úst další kousek vychladlého pokrmu. Tik tak, tik tak, tik tak. Nakonec se rozhodl vstát a zbytek směsi bez chuti vložil do lednice . Tik tak, tik tak, tik tak. 

Došel k oknu a podíval se ven. Bydlel v pěkném malém domku na vyvýšenině, kousek od hlavního města. Když jste se podívali ven, mohli jste uvidět Londýn v celé své kráse. Arthur se toho pohledu nemohl vynadíval. Aby taky ne, byl u jeho založení, u jeho rozkvětu. Prožil s ním jak dobré, tak špatné časy. Stále měl hrůzné sny o Velkém požáru nebo o Blitzu. Bydlel zde většinu svého života. Poslední dobou se mu však ve větším shluku lidí začalo těžce dýchat, neustálý spěch prostých občanů ho začal unavovat  a proto vyhledal toho osamělé obydlí. Ne že by se však od společnosti úplně odřízl, každý druhý den nasedl do autobusu, který byl půl hodiny vzdálený od jeho domova a udělal si výlet ať už za svojí šéfovou, nebo se jen tak kochat ulicemi a obchody. 

Ne že by čerstvý vzduch a klid Arthurovi nesvědčili, byl však zde jeden problém. Začal rapidně hubnout. A všichni, co se s ním běžně stýkají, si toho začali všímat. Pokaždé, když ho s tím konfrontovali, tak jim Artie odpověděl, že je to absolutní nesmysl, že se jim to musí jen zdát. Opak však byl pravdou. Když Arthur bydlel ještě v Londýně, byl zde pokaždé nějaký člověk, který dohlížel na jeho životosprávu. Když se však odstěhoval od civilizace, neměl nikoho a tak skoro vůbec nejedl. Ne že by si něco nedokázal uvařit či nakoupit, prostě neměl hlad. Tato ztráta hladu měla svůj důvod, který si ovšem Arthur odmítal připustit. Místo toho všechno sváděl na to, že je už prostě starý a starší lidé nepotřebují tolik jíst a nemají tolik hlad.

Dnes se měl opět vypravit do města, ale prudký déšť, který venku zuřil, ho donutil přeskládat si své plány. Co by měl ale dělat? Práci na dnešek udělal už dopoledne, uklizeno všude bylo a na Doktora Who neměl náladu. Rozhodl se tedy, že si přečte Bouři od Shakespeara a u toho si bude popíjet svůj oblíbený zelený čaj. Venku se mezitím proháněla ohromná vichřice, která lámala stromy a zabraňovala lidem, aby vyšli ven ze svých domovů.

Spokojen se svým nově vytvořeným plánem došel ke konvici a dal vařit vodu. Mezitím co se ohřívala, šel najít svojí  knihu. Mezitím, co tak procházel obrovskou knihovnou, kterou by mu jistě každý knihomol mohl závidět, mu začal zvonit telefon, který byl položený na stole.

,, Pixie ? Darling, mohla by jsi mi pomoct najít tu knihu, mezitím, co já půjdu zvednout ten řvoucí pekelný přístroj ? " Zavolal na svojí maličkou společnici, která blízko něj poletovala.

Pixie mu ukázala palečky nahoru a Arthur, ještě než se vydal k telefonu, jí poslal vzdušný polibek.

,, Hallo, u telefonu Arthur Kirkland, s kým mám tu čest hovoř- ? "

,, OMG DUDE, to jsem jako fakt supr rád že jsi to zvedl. Mám tu totiž mega ultra gradiózní probl- "

Pííííp. Artur chvíli pozoroval černý display, než mu došlo, že si pořádně nepamatuje, kdy si přístroj naposledy nabíjel. No nevadí, pomyslel si. Matthew mu jistě pomůže, stejně teď na něj nemám vůbec náladu, navíc to jistě nebylo nic důležitého. 

Vybitý mobil dal na nabíječku a šel si pro čaj. Vzal si od Pixie knihu a začal si v ní listovat. Děj ho natolik pohltil, i když už ho četl nejmíň stokrát a věděl přesně kde co očekávat. Dokonce si nevědomky pasáže potichoučku přeříkával. Málem zapomněl i na svůj čaj, který mu pomaloučku chladl.

Brownie, Pixie, flying mint bunny a další magičtí stvoření ho s úzkostmi pozorovali. Viděli, co se s jejich ,, lidským " přítelem děje, ale nemohli tomu sami nějak zabránit. Viděli, jak se fyzicky i psychicky ničí, jak jim chřadne před očima. Jen oni věděli o těch bezesných nocí plných zoufalého křiku o pomoc, o temných dnech kdy Artur beze hnutí s prázdným výrazem proseděl od rána do večera před fotkou, která vysela na zdi. 

Arthur nutně potřeboval někoho, kdo by se o něj postaral, kdo by ho " opravil ". Ale kdo by to měl být? Jeho bratři jím pohrdali a přáli si, aby navždy zmizel, Alfred ho opustil a volal mu jen, když něco potřeboval, Lukas a Vlad měli vlastní životy, ostatní se s ním nechtěli zatěžovat, nebo ho nenáviděli. Našlo by se jistě pár osob, které by mu z dobroty srdce přišli na pomoc, například Kiku nebo Matthew, ale Arthur byl příliš hrdý na to, aby přijal pomoc, která by pocházela pouze z lítosti. Pokud šlo o Francise, tady to bylo složitější. Roky vzájemné rivality Arthurovi nedovolovali, aby se mu otevřel, aby ho v tomto případě požádal o pomoc. Navíc předpokládal, že by se mu pouze vysmál a využil by to proti němu. I když se v poslední době stávalo, že na svého úhlavního nepřítele často myslel v jiném než přátelském smyslu, což mu vždy vehnalo růženec do tváří. Pokaždé se však snažil tyto myšlenky odehnat jakýmkoliv možným způsobem. 

Nebyl ani v půlce knihy a jeho myšlenky se skočily k tématu, nad kterým poslední dobou přemýšlel snad pořád. Dětské výkřiky radosti mu zaplnili mysl.  Po tváři mu začali stékat slzy. ,, I miss them " Zašeptal do ticha a snažil se zabránit třesu svých rukou, což se mu bohužel nepovedlo a již prázdný šálek spadl na zem, kde se roztříštil o podlahu. Střepy se rozkutáleli kolem a Arthur několikrát nepřítomně zamrkal. Venku hlasitě zaburácelo a někde v okolí spadl strom.

,, Asi bych to měl uklidit " Zamumlal si pro sebe. Odložil knihu a sklonil se, aby mohl střepy posbírat. Jeden z nich měl až příliš ostré hrany a Arthura pořezal do krve. Poraněný prst si vložil do úst a začal vytékající krev sát. Palčivá bolest ho vrátila do přítomnosti a jeho staré instinkty najednou začali jet na plný pohon. Něco tu bylo špatně, ve vzduchu se snášela podivná aura a útržky cizí magie. Jeho přátelé nebyli nikde k vidění.

Arthur připraven na všechno pomalinku vstal, celé tělo v pozoru. Sotva ale ušel pár kroků, zatočila se mu hlava a podlomili se mu nohy. Sletěl tvrdě na podlahu a jeden ze střepů se mu zabodl do nohy. Arthur bolest pomalu ani nevnímal, všechny jeho smysly se pomalinku utlumovali. Okamžitě věděl, co tento stav způsobilo, nebyl však schopen přijít na to, kdo mu to mohl provést a proč. 

,, Francisi, Alfrede ... " Zašeptal v naději, že mu někdo z nich přijde na pomoc. Ovšem, jak se dalo očekávat, ani jeden z nich se neukázal. Poslední věc, kterou spatřil, než ztratil vědomí, byla rozmazaná pihovatá tvář se smutným výrazem. Arthurovi tato osoba byla velice povědomá, jen si bohužel v tento moment nemohl vzpomenout, kde jí naposledy viděl, či komu patří. Červená skvrna na kalhotech se začala rozrůstat.  Arthur byl příliš znaven na to, aby byl schopen o něčem přemýšlel. Nechal se tedy pohltit příjemnou temnotou a ztratil vědomí.