Za oponou vrahovy mysli (Larry, AU)

14. Odvážný

Louis se zvědavě rozhlížel po Harryho bytě, jak jen mu to zakloněná hlava dovolovala. Když jste šli po schodech nahoru a vešli do tohoto bytu, muselo vám to připadat, jako byste se přesunuli do jiné dimenze.

Byt byl, jen z toho co Louis mohl vidět, velký a plný světla. Stěny byly natřené na krémovou barvu, připomínající pěnu latté a vyzdobené byly bílé zarámovanými fotkami koček, pár z nich bylo věnovaných krásné blonďaté holčičce a detektiv správně určil, že miminko, které se na několika fotkách objevilo, bude nejspíš právě ona. Na dalších fotkách pak byl Harry, podle podoby určitě jeho matka a zřejmě sestra a ještě pár nejspíš rodinných fotek.

„Posaď se, zajdu pro lékárničku a mokrý kapesník, který si dáš za krk," instruoval ho kudrnatý a on se tedy posadil do křesla se světle modrým potahem, vedle bílé rohové pohovky u skleněného konferenčního stolku. Na protější stěně byla připevněná LET televize.
„Dobře," zakňoural, v nose mu nepříjemně pulzovalo a začínalo se mu hůř dýchat, takže mu nejspíš otékal.

„Bolí to moc? Vážně mě to mrzí," Harry se posadil vedle něj na opěradlo stejně jako včera a vatou namočenou v dezinfekci začal Louisovi opatrně utírat zaschlou krev pod nosem.
„Zažil jsem horší..." odpověděl a hned na to syknul, když se Harry poprvé sotva dotkl jeho nosu.
„Vážně? Kopl tě snad do nosu kůň?" Zachichotal se mladší a na chviličku se podíval detektivovi do očí.
„Ne, ale vyhazovači se s lidmi moc nemazlí," uchechtl se Louis, ale další bolestná grimasa na sebe nedala dlouho čekat.
„Vyhazovači? Copak ty ses chtěl s někým prát?" Bylo znát, že stážista bojuje se smíchem.
„Nesměj se. Pátral jsem tehdy po jednom podvodníkovi v nočním podniku a nechal doma odznak, když jsem se tam pak vyptával, majiteli se to nelíbilo a já neodešel, nechal mě vyvést s tím, že mi mají dát na patřičnou, jestli mi rozumíš- au."
„Promiň. Vsadím se, že od té doby nosíš odznak i do sprchy, co?"

Zatímco Harry se snažil opravdu opatrně čistit detektivův nos, ten si ho zblízka prohlížel. Jeho pleť vypadala už od pohledu hebká a ať se Louis snažil sebevíc, nepodařilo se mu najít žádnou nedokonalost. Měl světlejší kůži než on sám. Oči v barvě emeraldu se soustředily a v tu chvíli působily světlejším dojmem. Detektiv si všiml, že když se soustředil, trochu vystrčil špičku jazyka a na čele mu vyvstala vráska. Pohledem putoval po celé tváři, až tuto pouť zakončil u jeho rtů, kde delší dobu zůstal. Byly krásně tvarované, nadýchané jako růžové polštářky, vypadaly neuvěřitelně měkce.

„Jsou moje rty zajímavé?" Vymanil Louise z přemýšlení Harry a drze se na něj usmál.
„Nijak zvlášť, jen nemám možnost dívat se na něco zajímavějšího," odfrkl si detektiv, ale mladší mu stejně nevěřil.
„Nevěřím ti ani slovo," naklonil se blíž, ale Louis uhnul.
„Harry nech toho, už včera jsem ti o tom něco říkal."
„Tak prostě řekni, že se ti nelíbím a nechceš mě," Harry se odtáhl a šel vyhodit použitou vatu.
„Řekl bych ti to, kdyby to byla pravda..." zašeptal si potichu, ale Harry už se k tomu vracet nehodlal. Tímhle mu to detektiv udělal snazší, aspoň teď ví na čem je a nebude se kvůli němu trápit, no ne?

* * *

„Budu řídit, nechci riskovat, že se ti udělá špatně a skončíme někde v příkopu." Tohle byla první věta, kterou směrem k němu Harry řekl od toho, co se stalo u něj nahoře a ani se na Louise nepodíval.
„Fajn," nehodlal se hádat, už tak nálada mezi nimi stála za starou belu. Louisovi přišlo, že z toho stážista dělá moc velkou vědu. Přece mu nemohl přijít až tak přitažlivý, aby se kvůli odmítnutí choval takhle. Upřímně podle něj se choval jako hysterická ženská, ale vzhledem k tomu, že excentricky reagoval i normálně, se teď nebylo čemu divit.

„Budeš celou cestu mlčet nebo...?" Zeptal se Louis. Napjaté ticho bylo dost nepříjemné.
„A kdyby ano?" Odsekl.
„Tak aspoň zapnu rádio, protože tohle ticho je otravný," přetočil očima a odvrátil se k oknu.
„Máš pravdu, třeba bychom si mohli povídat, kdyby ses nechoval jako blbec..."
„Já? To si děláš legraci? Nevím, kdo se uráží a chová se jako hysterka."
„Tohle je neuvěřitelný," Harry se zničehonic rozesmál.
„Co?"
„Hádáme se jako manželé po dvaceti letech," smál se stážista a detektivovi brzy taky začaly cukat koutky.
„Takže jsme zase v pohodě?"
„Do další hádky dobrý," mrkl na něj a Louis s úsměvem pokroutil hlavou.

Harry mu občas připadal jako velké dítě a pak zase jako někdo starší než on sám. Bylo to zvláštní, ale nějakým způsobem přitažlivé a bohužel právě Harry byl ten poslední člověk, který by měl detektivovi připadat přitažlivý.

* * *

Bylo půl páté odpoledne. Louis ležel na čalouněném lehátku a sledoval bílý strop, jako ostatně každý čtvrtek. Kousek od něj v křesle seděla slečna Dohertyová a zapisovala si poznámky z toho, co říkal. Obvykle celá jeho hodina u psychologa probíhala stejně. On mluvil o všem, o čem normálně mlčel, Dohertyová si dělala poznámky, on se pak zvedl a s poděkováním odešel do svého věčně šedého, nebo rozmazaného světa, ale tentokrát to bylo jinak. Vnímal totiž její přítomnost a chtěl radu. Ne. On potřeboval radu. Potřeboval, aby mu řekla, že to jak rozpolcený se cítí, není nic divného.

„Víte, já vůbec nechápu, proč ho zajímám. Od začátku jsem se k němu choval hnusně, vím to, protože se tak chovám i ke všem ostatním. Nechci, aby mě kdokoliv poznával, nebo se mnou chtěl mít bližší vztah."
„Třeba to nevidíte, ale vaše podvědomí po vztahu touží a Harry to vidí," navrhla jako eventuální vysvětlení brunetka a upravila si brýle na nose.
„Jenže já, i kdybych mohl, což nemůžu, bych mu nemohl dát to po čem touží."
„Jak to víte?"
„Už jsem to zažil. Vztah s Ellen jsem si sám zničil," nehnul ani brvou, nechtěl vidět výraz psycholožky.
„Ale to bylo jiné, viďte? Ellen totiž byla žena a my už jsme došli k závěru, že vás ženy nepřitahují, dávno. Jak tedy můžete vědět, že by vztah s Harrym, s mužem, dopadl stejně?"

„Když dopadlo něco, co bylo správné, špatně, jak by mohlo dopadnout špatné jinak?"
„Pamatujete si pocit, když jste byl mladší? Když jste teprve z dítěte přecházel do fáze dospělosti? Nebylo to pro vás špatně. V tu chvíli to pro vás bylo jako vysvobození. Bál jste se tehdy? Bál jste se, když se vám zalíbil nějaký chlapec?"
„Ne," hlesl detektiv a za modrýma očima se odehrála vzpomínka na jeho první polibek.

Nepolíbil dívku. On nebyl takový jako ostatní, on chtěl líbat chlapce a když zjistil, že i někteří chlapci by chtěli líbat jeho, už ho nic nedrželo zpátky. Od té doby trávil čas výhradně v jejich společnosti, protože s nimi se cítil dobře, oni ho uměli přimět cítit se dobře. Tehdy se ještě nebál, byl odvážný. Ale to bylo předtím, předtím vším.
„Tak proč se bojíte teď? Vzpomínáte si, jaké to je být odvážný?"
„Ano, ale už si nepamatuji, jaké to je být mladý..."