Za oponou vrahovy mysli (Larry, AU)

21. Ticho před bouří

V Joydenském lese pršelo, foukal vítr a prostě zde vládlo typicky nevlídné anglické počasí. Vítr byl místy tak silný a agresivní, že když narazil vší silou do okénka, vybavovaly se Harrymu vzpomínky na noční můry, které kdysi míval a které vlastně nebyly ani tak můrami jako realitou, na niž se stážista snažil posledních třináct let zapomenout a vytlačit ji někam do pozadí mysli, kde mohla zůstat pouze do chvíle než se ho rozhodne navštívit ve spánku a on se jí nebude moci ubránit...

Bylo to už třináct let, ale pro Harryho se ten den stal nejhorším dnem, jaký může desetiletý chlapec zažít a přitom to začalo všechno tak hezky.
Slunce ten den svítilo mnohem víc, než normální dny a pro jejich dlouho očekávané plány nemohlo být lépe. Jeho táta mu slíbil, že jakmile bude dost velký a bude hezky vezme ho s sebou na ryby. Kudrnáčka sice ryby nijak nelákaly, ale dal by cokoli za chvíli strávenou s tátou a teď měli pro sebe celé odpoledne, jenom oni dva.
Máma jim nabalila jídla, jako by jeli k jezeru na měsíc a ne jedno odpoledne, ale jim to bylo jedno.

„Harry, vezmi ty návnady a utíkej do auta, hned přijdu," postřapatil mu kudrliny, už nikdy to nikomu nedovolil, ani Brianovi. Sledoval, jak máma líbá tátu na rozloučenou a šklebil se na sestru, která po něm házela stejně znechucené obličeje. Co by dal za to je tak vidět teď?
Táta pohladil mámu po tváři a došel k autu, zasmál se, když viděl výraz svého syna, nasedl a rozjel se od domu.

Idylkové dopoledne strávili u vody, kdy Harry většinu času dováděl a odpoledne ho táta naučil nahazovat udici a ukázal mu návnady, pak začali společně čekat, což Harryho dlouho nebavilo, takže se začal nudit a tak si hrál s návnadami, přičemž ho táta sledoval a usmíval se. Tohle trvalo dvě hodiny, kdy kudrnáček odbíhal od jedné činnosti k druhé.
„Harry! Poběž sem, zabrala ti!" Zavolal ho táta, zatímco se snažil, aby synovi ryba neuplavala. Společně se jim podařilo vytáhnout na první úlovek docela velký kousek. A Harry nemohl být šťastnější. Jenže pak se to všechno pokazilo.

Nebe se zatáhlo a blížila se bouřka. Začalo foukat mnohem silněji a oni museli rychle sbalit všechno do kufru a jet domu, protože temné mraky nevypadaly, že by měli v plánu brzy zmizet. Jeli stejnou cestou jako ráno, ale teď Harrymu připadala mnohem děsivější než předtím. Zvlášť cesta po úpatí, kde jen nízké zábradlí bránilo pádu ze srázu do rozbouřené řeky. Měl pocit, že zaslechl lámání skály, jenže nemohl si být jistý kvůli hromům, dokud několik obrovských balvanů nespadlo přímo za jejich auto a nerozdrtilo silnici, takže zůstali viset na hraně vzniklé propasti.

„Tati, co budeme dělat?" Vyděšeně se podíval tátovi do očí stejně zelených jako byly ty jeho.
„Dobře poslouchej Harry, ty teď opatrně otevřeš dveře, co nejrychleji vylezeš ven, neboj se, půjdu hned za tebou, jen se neohlížej a běž, zlato, jsi šikovný, dokážeš to," táta mu odepnul pás a postrčil ho ke dveřím.
„Slibuješ, že půjdeš hned za mnou?" Ohlédl se, ale táta jen otevřel dveře a vystrčil ho ven. A to byla chvíle, kdy viděl svého tátu naposledy.

„Harry, posloucháš mě?" Ze vzpomínek ho probral Louisův hlas a on si rychle přetřel oči rukávem. Zamrkal a podíval detektivovým směrem.
„Omlouvám se, zamyslel jsem se, říkal jsi něco?" Louis si ho pozorně prohlédl, zaujalo ho, že se jeho oči leskly víc než normálně, ale rozhodl se dělat, že si toho nevšiml.
„Ano, říkal jsem, že s těmahle botama se ti v terénu chodit velice dobře," poukázal na jeho béžové boty a Harry se usmál.
„V pohodě, byl to dárek od sestry a mám ještě jedny, koupil jsem si je týden předtím než mi je dala, takže kdyby se ptala ukážu jí ty, co leží doma ve skříni," zazubil se a Louis pokroutil hlavou.
„Jsi vždycky takhle připravený na všechno? Jen otázka."
„Záleží o co se jedná, v obléčení většinou ano."
„Vážně máš patery bílé kalhoty?"
„Ano, v tom bych nelhal, tenkrát byly ve slevě, tak jsem si jich rovnou koupil víc," odpověděl popravdě a Louis se zasmál. Úplně poprvé se upřímně zasmál něčemu, co Harry řekl a ani si to neuvědomil.

„Tak jsme tady," zahlásil detektiv, když konečně zastavili na parkovišti, kde v letním období jistě stávaly auta turistů, ale teď bylo prázdné.
Les vypadal temně a nepřívětivě. Harrymu se vůbec nelíbila představa, že ho budou muset prohledat, protože už z dálky mu připomínal lesy, ve kterých se ukrývají nestvůry a masový vrazi z hororů, takže nejspíše byli na správném místě, protože ten koho hledali byl pravděpodobně obojí.
„Půjdeme, ale ještě něco..." Louis sáhl do přihrádky na straně spolujezdce a vytáhl malou pistoli, kterou stážistovi podal, „vezmi si ji jen pro jistotu, kdybys byl v nebezpečí, musíš mít něco na obranu."
„Uh, díky, ale jak se s tím zachází?"
„Tady to odjistíš a pak už jenom střílíš, ale silně doufám, že to nebudeš potřebovat."

Louis opravdu doufal, že to stážista nebude potřebovat, protože i když si to nechtěl přiznat, neuměl si představit, že by se mu něco stalo a asi poprvé za posledních patnáct let se o někoho zajímal víc než o sebe. Než opustil tetu byly jeho největší starostí jeho mladší sestry, ale jakmile se odstěhoval do Londýna, on sám byl jediný člověk, o kterého se musel starat a brzy tuto starost nahradila práce, která ho ke konci zajímala tak, že mu bylo jedno jestli se ráno najedl nebo byl celý den o hladu. Teď se to však díky stážistovi začínalo měnit, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že mu s tím nepomohla ani psycholožka. Liam by mu na to určitě odpověděl něčím jako "Láska dělá s člověkem divy" a Louis by ho odbil s tím, že už zase kecá hovadiny, zatímco by v hloubi duše věděl, že má pravdu.

Harry se cítil líp a sebevědoměji, když měl u sebe zbraň, ale stále se mu představa pátrání v temném lese příčila. Když byl dítě tmy se nebál, ač to bylo zvláštní, začal se jí bát až později. Vlastně to zase tak zvláštní nebylo, jelikož strach ze tmy a spánku se objevil krátce po ztrátě otce. Bál se večer zavřít oči kvůli nočním můrám, bál se, že bude muset znova vidět auto padající do vody, nebo se ocitne na pohřbu, kde spouštěli vyřezávanou bílou rakev do země a házeli na ni růže a hlínu. Bál se znovu tím vším projít a cítit tu prázdnotu, kterou cítil, když viděl svou matku plakat a sestru bledou a bez toho kouzelného lesku v očích. On jako jediný neplakal, ale to bylo tím, že plakal po nocích.

„Půjdeš zprava a já zleva, jsou tam lesní cesty, ale dávej pozor, po dešti to na nich vždy klouže a obě cesty vedou podél srázu, není to zrovna bezpečné," vysvětlil detektiv, Harry nervózně přikývl a kousl se do rtu. Louis mu věnoval poslední pohled, než se otočil a rozešel se na levou stranu lesa. Harry se za ním díval s pocitem napětí, které věstilo jedině přicházející bouři. Tohle byl teprve začátek...