Maybe wrong choice (Larry)

[ 18 ]

Pohled Harryho:

Po tom, co jsme se najedli, tak Liam se chtěl ještě procházet, na to ale Louis zareagoval nesouhlasným odfrknutím.

,,Já už půjdu na pokoj." Povzdechl si a svou ofinku, která mu padala do očí, si odhrnul.

Niall se Stanem na to jen ledabyle přikývli, ale Liam se na něj usmál.

,,Vážně se nechceš ještě chvíli procházet?" Zeptal se jemně.

,,Ne, jsem už unavený." Zavrhl návrh svého kamaráda a zvedl se.

,,Já půjdu asi taky, protože jsem toho v letadle moc nenaspal." Nasměřoval jsem své kroky za Louisem, který se na mě usmál a já mu to samozřejmě rád oplatil.

Následně jsme se se všemi rozloučili a šli jsme zpátky. Vadilo mi, že bylo mezi námi ticho, ale já vůbec nevěděl, co bych měl říct a jestli bych měl vůbec něco říct. No co, aspoň jsem si ho mohl nenápadně prohlížet.

Byl nádherný a bavilo mě na něm pozorovat každou maličkost. Štve mě, že nedokážu udělat první krok, ale on ho sám neudělá. Jsem prostě v začarovaném kruhu a nevím, jak z něho ven.

,,Louisi?" Vysoukal jsem ze sebe s velkým problémem. Louis zamručel, abych mluvil, ale ze mě nic už nevyšlo, takže jeho jméno jen tak vyselo mezi námi.

Nesnáším se za to, že nedokážu nic.

Nakonec jsme došli v tichosti zpátky na hotel, kde jsme se přivítali s Edem. Říkali jsme mu, jak to tu okolo vypadá a Ed se úplně nadchl, že prý příště jde s námi.

Louis po celou dobu vypadal uvolněně a stále se smál, když jsme dělali blbosti. Jak já se do jeho smíchu zamiloval. Je vůbec možně, abych se zamiloval do někoho tak rychle?

,,Dobře se mi s vámi povídá, ale už jsem vážně unavený." Vydal se Louis hned do koupelny, ani jsme nestačili nic okomentovat, jakýmkoliv komentářem.

Jakmile se Louis vytratil z pokoje, Ed se začal smát a já se na něj podíval s otazníkem v očích.

,,Ty jsi v tom až po uši, chlapče." Prohodil už bez smíchu, ale stále s úsměvem.

,,Nevím o čem mluvíš." Založil jsem si ruce na hrudi a rozhodl se, že bude hrát blbého.

,,Harry, ty vedle něho přímo záříš jak slunce samotné." Zakřenil se na mě.

,,Se ti jenom zdá." Usmál jsem se nenápadně.

,,Přestaň to tu na mě hrát." Přejel mě podezřívavým pohledem.

,,No dobře, ale pšt." Přiložil jsem si ukazováček ke rtům, a pak si jako zamkl pusu a vyhodil klíč.

,,Dobře." Napodobil mé pantomimické dovednosti a já přikývl.

,,To nebylo naschvál, že tu skončil, že ne?" Uchechtl se.

,,No... ale kdybych věděl, jak ho Niall zpraží, tak bych to znovu neudělal." Přiznal jsem pravdu.

,,Byla to trochu blbost no, ale co už. Minulost nezměníš." Povzdechl si Ed a lehl si do postele s rukama za hlavou.

,,To je pravda. Bude se teď muset soustředit jen na ty pozitivní věci, když už-"

,,Nenechte se rušit, jen jsem si zapomněl pyžamo." Prohodil ledabyle Louis s ručníkem kolem pasu.

,,Co je?" Hodil na mě Louis nechápavý výraz, zatímco já se snažil rozdýchat realitu.

,,Nic." Prohodil jsem, jako by se vážně nikdy nic nedělo, což stálo mou velkou část energie, a proto jsem si radši vzal telefon do ruky a dělal, že si prohlížím třeba instagram.

,,Jo, myslím, že tu budeš mít teď pozitiv dost." Zasmál se Ed, když Louis odešel.

,,Přestaň si z toho dělat srandu." Prskl jsem naštvaně.

,,Klid prosimtebe." Řekl vyrovnaně a tím mě trochu uklidnil.

Dál jsem to už nekomentoval a začal vážně projíždět instagram, a pak i twitter.

Čas na sociálních sítích utíká mnohem rychleji, a ani jsem nevnímal moc okolí, takže když jsem už usoudil, že by toho bylo dost, byla tma a můj telefon mi ukazoval 23:32 s vybitou baterií.

Šel jsem se teda potichu osprchovat. Už byla dávno večerka, takže jsem nechtěl budit zbytečnou pozornost.

Po sprše jsem ulehl do postele a pomalu zavíral oči, když zničehonic jsem zaslechl výbuch.

Omylem jsem vykřikl, a tak jsem si přikryl pusu rukama, abych nevzbudil kluky.

Následně začal další a další, až jsem si uvědomil, že je to ohňostroj. Chytil jsem si uši a schoulil se do klubíčka, protože ten zvuk nesnáším.

Bojím se tihle věcí, proto jsem se začal klepat jako ratlík a snažil se znovu nekřičet.

Pane bože, vždyť musí být něco okolo půlnoci, tak kdo takhle narušuje večerní klid.

,,Harry, jsi v pohodě?" Zeptal se mě někdo potichu, ale já ze strachu nedokázal rozeznat hlas.

Zakýval jsem hlavou, že rozhodně nejsem v pohodě, ale ze sebe jsem nic nedokázal dostat. Kdybych se teď snažil jakkoliv promluvit, pravděpodobně by to ani nebyly smysluplná slova.

,,Hej, Harry!" Zvýšil na mě dotyčný hlas, ale stále šeptal.

Vedle mě se prohla postel a já se podíval do těch krásných očí, který mi ukazují celý vesmír.

,,Co ti je? Máš nějaký záchvat?" Ptal se dál a začínal být dost vystrašený.

,,Ne, ne." To bylo jediné, co jsem dokázal ze sebe dostat. Mé tělo bylo jako paralyzovaný.

,,A o co jde? Tobě vadí ohňostroje?" Vydal ze sebe překvapeně.

V té chvíli vše utichlo a já se začal pomalu uklidňovat. Oddechl jsem si, když jsem si byl jist, že už to nezačne znovu a otočil se na Louise, který zrovna teď vypadal dost vyděšeně.

,,Promiň, že jsem tě vzbudil." Omluvil jsem se mu.

,,Em... ne, to nevadí, jen... už jsi v pohodě?" Zeptal se mě ještě trochu vykolejený.

,,Jo, v pohodě." Řekl jsem a podíval se mu do očí. I přes to, že jediný zdroj světla byly lampy venku před hotelem, tak jsem v jeho očích viděl vše, co i za dne.

,,Tak dobře, jen jsi mě celkem vyděsil." Zasmál se a chtěl se zvednout z postele, ale já ho chytl za ruku.

,,Děkuju." Špitl jsem a následně svou ruku stáhl zpátky.

,,Dobrou Harry."

,,Dobrou Lou."