Maybe wrong choice (Larry)

[ 44 ]

Pohled Louise:

Někdy si říkám, jestli je možné, jak se tohle všechno povedlo. Jak jsem mohl tak moc propadnout chlapci s kudrnatými vlasy a kouzelně zelenýma očima.

Tak moc jsem se zamiloval, ale problém byl ten, že už několik dní mu vidím na očích, že ho něco trápí a straní se mi. Občas když jsme spolu, tak říká věci, které jsou zvláštní, i když hezké.

To vše mě samotného začalo užírat, a tak jsem ho chtěl dneska vzít ven, jenže odmítl, protože se prý musí naučit na test.

Další podezřelá věc, jelikož Harry nebyl moc studijní typ. Na běžný test se učil před hodinou. Něco tu vážně nesedělo, ale nevěděl jsem co.

Že bych udělal něco špatně, nebo ho něčím naštval? Já si ale na nic takového nevzpomínám.

Chci si ale o tom s ním promluvit, a tak jsem se nabídl, že ho doprovodím že školy domu.

„V posledních dnech jsi zvláštní, co se děje?“ Zeptal jsem se ho naléhavě a podíval se mu hluboko do očí.

„Nic.“ Usmál se na mě, ale jeho oči říkaly něco jiného. Jakmile zjistil, že jsem to poznal, tak odvrátil svůj pohled na chodník, po kterém jsme šli.

„Harry, nelži mi. Vidím to.“ Řekl jsem trochu naštvaně, protože nevím, jaký jsem mu dal důvodu k tomu, aby přede mnou cokoliv skrýval.

Delší chvíli byl ticho a nic neříkal, skoro jsem si až myslel, že to bude ignorovat, ale nakonec zkřivil svůj výraz.

„Já jsem ti to nechtěl říkat, ale stěhuju se zpátky.“ Zamumlal nesrozumitelně, což bylo zřejmě úmyslné, ale já dával velký pozor, takže jsem rozuměl.

„Kdy jsi mi to chtěl říct?“ Zeptal jsem se klidně, i když jsem klidný vážně nebyl. Tak důležitou mi chtěl zatajit?

„Nevím. Nejspíš co nejpozději.“ Ta pravda zabolela a to hodně.

„Proč?“ Podíval jsem se na něj dotčeně.

„Protože chci, abys mohl být ještě bezstarostný. Nechci tě tímhle zatěžovat.“ Atmosféra téhle konverzace se mi vůbec nelíbila a ani tím, kam směřovala.

„Bezstarostný? To teda rozhodně nejsem. Ne když se tímhle zatěžuješ sám a snažíš se mi vyhýbat.“ Zamračil jsem se na něj přísně, jelikož jsem ho teď vážně nechápal a byl jsem na něj dost naštvaný.

„Kdy budete odjíždět?“ Zeptal jsem se ho, když jsem se zase trochu hodil do pohody.

„Na konci školního roku.“ Zašeptal a já nemohl uvěřit svým uším.

„Na konci školního roku?! Vždyť je to za pár týdnů.“ Vyčítavě jsem mu oznamoval tento fakt, který jsme zřejmě nechtěli slyšet ani jeden.

„Já vím.“ Provinile sklonil hlavu a začal si hrát se svými prsty.

„Ale zvládneme to spolu, budeme si psát a bude to v pohodě.“ Snažil jsem se to nebrat tak černě, i když to bylo dost těžké.

„V to doufám honey.“ Řekl svým hlasem, který poslední dobou začal mutovat do hlubšího a chraplavějšího, než teď je.

Zastavil jsem se v kroku, což přinutilo i Harryho. Natáhl jsem se k němu, abych ho mohl obejmout. Bylo mi jedno, že nás teď musí pár lidí obejít a že na nás hází nepříjemné pohledy. Jeho náruč mě vždycky uklidňovala, a to je teď přesně to, co potřebuju.

„Vážně tě moc miluju a nechci tě ztratit.“ Zašeptám a snažím se potlačit to, abych nebrečel. Vážně se toho bojím. Bojím se, že to nezvládneme.

„To já tebe, tak strašně moc. Taky se ale bojím.“ Věnoval mi pusu na čelo a opět jsme se rozešli k němu domu.

Celá tahle situace je na nic, ale doufám v to, že to zvládneme. Přeci jenom jsme ušli spolu dlouhou cestu. Zvládli jsme mé problémy a on mě stále neopustil, a tak jsem mu hodlal věřit, že to ustojíme.

„Budu sem za tebou jezdit, jo? Vždycky, když budu mít volno, tak pojedu do Londýna.“ Jeho hlas plný odhodlání mi vytvořil úsměv na tváři. Úplně mě nabil energií.

„To by bylo úžasné. Já budu za tebou taky jezdit. Vždycky druhý víkend pojedu k tobě.“ Vysníval jsem si to nadšeně.

„Ukážu ti to tam. Jsou tam krásné louky a lesy. Trochu mi to připomíná přírodu, jako na vaší chatě. Bude se ti tam líbit.“ Vyprávěl mi Harry a bylo vidět, že už z nás obou trochu opadl strach. Místo toho se utápíme v růžových představách, které jsou spíš naivní pohádka.

Jestli je to dobře, nebo ne, to už je ve hvězdách, ale právě teď je to pro nás dva nejlepší. Potřebujeme záblesk světla v tmavém období.

„Jaký máš vůbec plány na prázdniny?“ Změnil Harry téma a opět jsme se rozešli k němu domu.

„Nejspíš budu chodit na brigádu. Chci mamce trochu finančně pomoct.“ Odpověděl jsem mu zamyšleně.

„Jsi vážně ze zlata, víš to?“ Usmál se a já nedokázal potlačit to, abych neprotočil očima.

„Ale prosimtebe. Nech toho.“ Odbyl jsem jeho kompliment, ale malý úsměvem se mi přeci jenom usídlil na tváři.

„Nenechám, protože jsi pak strašně roztomilý.“ Mrkl na mě a já se na něj už nemohl podívat.

„A dost.“ Přiblížil jsem se k němu a svou ruku mu dal na zadek, který jsem zmáčkl.

„Co děláš?“ Překvapeně ucukl svým tělem, ale pak si jen nenápadně skoukl ret.

„Nehodlám poslouchat, jak jsem něžné stvoření.“ Mrkl jsem na něj.

„Přitom jsi tady ty to roztomilé koťátko.“ Zašeptal jsem mu do ucha provokativně a bylo na něm vidět, že se zuby nehty drží, aby vypadal klidně, i když uvnitř rozhodně nebyl. Vím to.

„Louisi, jsme na veřejnosti.“ Snažil se mě odstrčit, ale tím způsobil jen to, že jsem víc zesílil svůj stisk.

„Co mám udělat, abys mě pustil?“ Promluvil zoufale. Nad tou otázkou jsem se zamyslel s vítězným úšklebkem na tváři, ale nakonec jsem ho pustil, aniž by musel něco udělat.

Stejně mě nic přímo teď nenapadalo, ale možná mu to připomenu někdy, kdy se mi to bude hodit.

„Zítra mám zápas, nechceš přijít? Mohli bychom pak spolu někam zajít. Chci si s tebou užít, co nejdéle to jen jde.“ Navrhl jsem.

„To zní dobře, taky chci poslední týdny, strávené tady, prožít s tebou.“ Odpověděl a své prsty propletl s těmi mými.

Zajímalo by mě, jak to všechno dopadne. Doufám, že se naše všechny plány vydaří, ale přeci jenom mám něco uvnitř sebe, co mi říká, že tyhle chvíle můžou být poslední.