Maybe wrong choice (Larry)

[ 46 ]

Pohled Louise:

Z týdnů se pomalu, ale jistě začali stávat dny a já byl čím dál tím víc nesvůj, jelikož se ten daný den blížil závratnou rychlostí.

Harrymu jsem už několikrát pomáhal balit, což pro mě nebylo jednoduché a jakmile si toho všiml, tak mi vysvětloval, že tohle nemusím dělat. Jenže důvod byl v tom, že jsem s ním chtěl strávit každou minutu, kterou můžu.

Stačil ale jeden jediný den, který mě položil na dno všeho.

„Nechci, abys odjel." Řekl jsem, když jsme byli v kuchyni a já si ho z dálky prohlížel, jelikož zrovna něco vařil a seděl za linkou na barové židli.

„Louisi, buď v pohodě." Odpověděl lehce otráveně, jelikož jsem podobné věci opakoval stále dokola. Já to však nemohl ovlivnit, jelikož mi to leželo v hlavě. Nedokážu přemýšlet nad ničím jiným.

„Nemůžu Harry. Nechci, abychom od sebe byli tak daleko." Zakňučel jsem ublíženě a začal kopat nohama ve vzduchu.

„Já taky ne, ale nijak to neovlivním." Promnul si unaveně spánky, ale nepřestával ve své dosavadní činnosti.

„Já vím, ale stejně bych chtěl vymyslet nějaké řešení." Podíval jsem se na něj vážně.

„Chápu tě, ale mohl bys prosím tohle omezit? Chci si s tebou užít poslední dva dny, a ne se litovat." Oznámil mi ledabyle a já nemohl věřit svým uším.

„Záleží ti vůbec ještě na mně?" Seskočil jsem z židle a přišel k němu blíž.

„Samozřejmě, ale už mě to unavuje. Jsi jak zaseklá gramofonová deska." Zamračil se a mně se zasekl dech.

„Tak promiň, že mi záleží na tom, jak náš vztah bude v budoucnu vypadat." Prohlásil jsem naštvaně, což Harryho donutilo se otočit na mě.

„Přestaň Louisi. Vztah není o tom, řešit samotný vztah, ale je to o tom, si užívat jeden druhého." Vysvětloval mi, ale ho nechtěl poslouchat.

„Já vím, ale prostě se jenom bojím. Co když se přestěhuješ zpátky a vrátíš se k Abigail, nebo si najdeš někoho úplně jiného?!" Začal jsem hysterčit.

„Neřvi na mě. A i kdyby, tak co? Je jasné, že se někdy rozejdeme, protože tak život funguje. Nežijeme v naivní pohádce, kde všechno končí šťastně až do smrti." Začal na mě vrčet.

„Někdy nedokážu pochopit, jak dokážeš být někdy tak zlý a sebestředný." Založil jsem si ruce na hrudi a snažil se zahnat slzy.

„Já o tohle nestojím, takže jestli se chceš hádat, tak můžeš odejít." Řekl a ukázal na dveře. Chvíli jsem tam jen tak stál, ale pak jsem si vzal svou bundu s batohem a odešel.

Já o tohle taky nestojím. Nehodlám tohle poslouchat. Jestli mu to tak vadí, tak nechápu, proč se mnou vůbec ztrácel drahocenný čas.

Tak moc mě naštval, ale zároveň mě jeho slova mrzela, i když nejspíš měl v některých věcech pravdu, ale stejně.

Když jsem vyšel na čerstvý vzduch, tak slunce už pomalu zapadalo, ale mé nohy mě stejně táhly neznámo kam.

Nakonec jsem došel až k vodě, kde jsem si sedl na zem a svěsil nohy z okraje. Z batohu jsem vytáhl krabičku s cigaretami a jednu si vložil do úst.

Celý Londýn se najednou zdál tak pochmurný, i přesto, že stromy se už začaly osypávat květy a mohly tvořit romantickou atmosférou.

Natáhl jsem kouř do plic, který mě hned uklidnil a já ho následně vydechl. Tak moc jsem si to užíval, protože jsem už dlouho neměl. Harry totiž neměl moc rád, když kouřím, a tak jsem to s ním omezoval, až jsem to na chvíli úplně odstřihl.

V tu chvíli jsem začal brečet, protože jsem si uvědomil, že tahle hádka něco udělala a bude mít následky v budoucnosti.

Možná má ale pravdu v tom, že je jasné, že se někdy rozejdeme, ale tuhle realitu si nechci připustit. Nechci se s ním rozejít, i když mě občas strašně štve.

Co když se ale on chce rozejít se mnou? Co když tahle situace mu dala možnost, to udělat? Uvědomuji si, že poslední dobou to nebylo ono, že tam něco chybělo, ale přesto to nechci ukončit.

Teď je ale otázka, jestli bych ten vztah stejně držel nad vodou, i když by nám už nepřinášel to, co kdysi. Jestli bych tím vlastně Harryho neomezoval.

Najednou, jako kdyby se mi projasnil pohled. Harry bude daleko ode mě a musel by se kvůli mně pouze omezovat. Cestovat za mnou, psát mi, volat, to všechno zabere hodně času.

Možná bude nejlepší, když ho teď nechám být a dám mu prostor.

Zbytek cigarety jsem típnul o zem a hodil za sebe, protože se to tu rozhodně mezi těmi dalšími ztratí.

Zvedl jsem se a vytáhl si telefon z kapsy, který oznamoval, že je deset večer. Kam teď půjdu? Nejspíš se opět proplížím na intr, kde jsem nebyl ani nepamatuju. Přeci jenom je pátek, a tak to půjde lehce, protože tam o víkendu není takový dozor.

Taky jsem měl pravdu, protože jsem opět proklouzl, jako kdyby nic.

Zabouchl jsem dveře a podíval se do pokoje, kde byl Stan. Stačil na něj jen jediný pohled a srdce mi vynechalo úder.

„Co tu děláš?" Vyděšeně se na mě podíval, jelikož si myslel, že opět nepřijdu, jako celý týden.

„Co tu děláš ty?" Přispěchal jsem k němu a vzal ho za zápěstí, abych ho mohl vidět. Naskytl se mi pohled na jizvy a na nové pruhy, z kterých stále ještě tekla krev. Následně jsem se mu hned podíval do uslzených a věděl, které sice odvrátil, ale i přesto jsem věděl, že je zle.

Nedokázal jsem ze sebe cokoliv dostat, a tak jsem ho silně objal, což způsobilo, že začal vzlykat.

„Promiň." Mumlal mi do bundy a já ho začal hladit po vlasech.

Bože můj, jak jsem si ničeho nemohl všimnout? Jakéhokoliv náznaku, který by vedl k tomuhle. To jsem byl vážně tak zaslepený Harryho odjezdem?

„Co se děje?" Zeptal jsem se ho jemně, protože mám pocit, že kdybych mluvil normálně, tak by se mi rozbil v náruči.

„Já nevím." Řekl a během toho hystericky popotahoval.

„Dobře, to je v pořádku. Neboj, všechno bude zase dobrý." Uklidňoval jsem ho, ale on se stále ne a ne uklidnit.

„Nechtěl jsem, abys mě takhle viděl." Zašeptal až skoro neslyšně, ale já v téhle chvíli vnímal i jeho splašené srdce, které mi bubnovalo do hrudníku.

„Já to chápu, ale chci ti pomoct." Řekl jsem, i když jsem měl spoustu otázek v hlavě, které by ale teď rozhodně nepomohly.

„Jenže co když to nejde?" Ozvaly se další vzlyky a já nevěděl, co dělat.

„Neboj, půjde to. Teď si půjdeme lehnout, ano? Ráno moudřejší večera." Povzbudivě jsem zašeptal a on přikývl. Byl jsem rád, že aspoň neprotestuje a já můžu klidně zhasnout.

„Děkuji." Řekl, když jsme oba dva ulehli do jeho postele, protože mi přišlo nejlepší s ním být celou noc, jelikož kdyby se cokoliv stalo, tak můžu rychle zareagovat.