deep talk | stein27

4. část

Vzbudila jsem se v deset, což byl můj rekord za poslední půlrok a taky to bylo trochu divný. Můj standardní čas na vstávání ve volných dnech byla zhruba druhá hodina odpoledne.

Každopádně jsem se vykopala z postele až tak ve dvanáct, takže jsem vlastně tak moc v mínusu nebyla.
Posbírala jsem trochu svý odvahy a zapla mobil.

Jak jsem tušila, čekalo na mě spoustu zpráv od Emmy. Začalo to nevinně, nejdřív se jen ptala kde jsem, ale bohužel končilo to u výhrůžek smrtí...

A já jsem byla upřímně, ještě pořád trochu naštvaná, takže jsem jí odpálkova jen tím, že když měla jinou zábavu já se šla bavit po svým.
Jsem si stoprocentně jistá, že se v pondělí pokusí ty výhrůžky zrealizovat..

Ale teď tady bylo něco opravdu zajímavého a to byla nepochybně zpráva od Petra

Petr: ahoj, doufám, že si domu dorazila v pohodě a už jsem vymyslel tu odpověď. myslíš, že bychom se mohli sejít?

Valerie: čauky, došla jsem v pohodě, já zase doufám, že dneska nemáš moc kocovinku a jestli si myslíš, že je to dostačující odpověď, tak klidně můžem.

Odeslala jsem zprávu a šla do koupelny. Vzhledem k tomu, že mi od něj ta zpráva přišla ve tři v noci, jsem předpokládá, že bude ještě spát, jenže když jsem se vrátila už mi blikal mobil s odpovědí.

Petr: to je dobře a neboj kocovinu nemám, já pít umím. vlastně myslím, že to je dobrá odpověď, takže co třeba ve čtyři, tam kde jsme se včera poznali??

Valerie: dobře, tak ve čtyři.

No, upřímně jsem z toho zmatená a ještě zmatenější je, že to není nepříjemné zmatek.

Zmatený.

-

Byla jsem oblečená, namalovaná, nervózní, najedená (projistotu), vyčůraná (projistotu), nervózní, nervózní, nervózní,....

Ale taky jsem byla připravená čelit jeho odpovědi a mít spoustu argumentů.

-

Přišla jsem na hřiště a posadila se na lavičku. Koukala jsem na děti, který si hrály tak jako já, když jsem byla v jejich věku a najednou si ke mně někdo přisedl. Podle vůně jsem poznala Petra.

,,No nazdar" řekla jsem s úsměvem.
,,Seš vždycky tak milá?" odpověděl znuděně. ,,Jasně že jo, já jsem milá pořád a na všechny a narozdíl od někoho umím i pozdravit" úšklíbla jsem se.

,,No jo, promiň. Takže ahoj, jak se máš??",,Děkuju, dobře. Co ty??" řekla jsem přeslazeně a snažila se nesmát, on se taky snažil, bohužel, nepovedlo se. Takže jsme se momentálně smáli jako možná malinko potrhlý lidé, kteří namají co dělat na dětským hřišti a i když to vlastně nic moc vtipnýho nebylo, já jsem se podlouhlé době konečně zasmála opravdu od srdce.

,,Pojď, půjdeme se projít a někam na kafe, pak ti řeknu tu mojí úžasnou odpověď" usmál se a podal mi ruku, aby mě zvedl z lavičky.

,,No, tak to se nemůžu dočkat"