deep talk | stein27

21. část

Seděli jsme naproti sobě a mlčeli. Já jsem byl naprosto vystresovanej z toho, co mě čeká a Valerie se asi prostě jenom připravovala na to, co mi řekne.

,,Já tebe taky'' řekla z ničeho nic a já tak nějak nevěděl o co jde.

,,Cože?'' koukla na mě zvláštním pohledem a pak znovu promluvila.

,,Taky tě miluju. Včera jsem ti neodpověděla, protože jsem se cejtila zhrzená a ponížená tím, co jsi udělal a pak ani nevěděl proč jsi to udělal. A o to těší to je říct, i když vím, že to tak je.''

Věnovala mi jeden pohled, ze kterého jsem nemohl vyčíst naprosto nic a pak zklopila hlavu na svoje ruce.

,,Val já vím, že jsem to neskutečně posral a vím, jak těžký to budu mít když chci, abys mi odpustila. Ale musíš mi věřit, že jsem vážně nevěděl, co dělám a netuším, jak se to všechno stalo.''

Mluvil jsem tiše, ale na mém hlasu bylo poznat, jak strašně nervózní teď jsem. Nehledě na to, jak se mi lehce třásly a potily ruce.

,,Petře ono ale nejde o to, že bych ti nevěřila. Já jenom nemůžu pochopit, že nevíš proč jsi to udělal! Přece jsi zodpovědnej za svoje činy a měl bys vědět proč a co děláš! Když uděláš něco takovýho, tak by sis za tím měl stát. Měl bys mít pádnej důvod k tomu to udělat. Neřeknu kdybychom spolu nespali nebo kdybych tě nějak zanedbávala, ale vždyť bylo všechno fajn!''

Bylo to asi poprvé v životě kdy jsem ji viděl skutečně křičet, ale nebyl to ten cholerickej křik cholerickejch rodičů, byl to totiž křik plnej zoufalství, kterého v sobě teď musela mít plno.

Nedivil jsem se jí.
Ani trochu.
Jenže já vážně nevěděl, jak se to všechno stalo.
Naprosto jsem nechápal, jak se to mohlo stát a jak jsem to vůbec mohl dopustit.

,,Já vím, chápu jak to myslíš, ale já si vážně pamatuju naposled to, jak si přišla pro fotku a pak až to, jak za mnou přiběhl Calin a všechno mi tak nějak řekl.''

Nastalo mezi námi ticho, Val koukala na Purpura s Diegem a asi přemýšlela nad tím, co říct a jak vůbec naložit s tím, co teď musíme řešit.

A já jsem vlastně doslova promýšlel strategii toho, jak jí neztratit.
Měl jsem v hlavě bordel jako už dlouho ne, ale věděl jsem, že to musím nejdřív vyřešit s Val a až pak řešit proč nevím jak se to všechno stalo.

Ticho v místnosti přerušilo vyzvánění mého mobilu a ačkoliv se to teď neskutečně nehodilo jsem se zvedl a šel hovor přijmout.

Na obrazovce svítilo Calinovo jméno a já netušil, co bych měl čekat, přesto jsem ale hovor přijal.

,,No?''
,,Čau, jak se máte proberem jindy, teď je tu něco důležitějšího! Našli jsme s klukama po koncertě tu čubku a trošku jsme si na ní došlápli dokud nám neřekla, jak to všechno vlastně bylo.

Naděje.

,,A jak to všechno vlastně bylo?!''
,,No, jak jsme přijeli pozdě a jen taktak jsme stíhali zvukovku, tak už tam pár lidí bylo, že jo. A jak si měl pití na kraji pódia, tak ti tam hodila nějakou sračku, abys prý byl na focení povolnější.

Cože?

,,Cože?''
,,Kámo já vím jak to zní, ale je to tak, takže to běž vyřešit s Val a pak si ještě zavoláme. Musim běžet, měj se."

A pak to típnul a já byl mimo, jak tohle může někdo udělat?

Valerie na mě zaraženě koukala a já věděl, co je teď moje povinnost.

,,Ta holka-"
,,Já to slyšela. Půjdu se proběhnout"

A bez čehokoliv dalšího vyběhla ze dveří a já jsem tam stál pořád stejně zmatenej a nervózní jako na začátku.

Jen teď už jsem věděl, že jsme v tom zase spolu.

-
30.7
15:05
nevim, jestli ma smysl se omlouvat, kdyz to nemam jak omluvit, ale i tak se omlouvam.

nova kapitola je zde a i kdyz je neskutecne predimenzovana a afektovana, tak jsem byla schopna dat neco dohromady a to me uprimne docela tesi.

jeste jednou se omlouvam, hezky zbytek dne.

live long and prosper🖖🏻