9. Nezdařený lov

149 26 29
                                    

Uháněla lesem jak nejrychleji mohla. Pohled upřený dopředu na mladou vyděšenou srnu která všelijak kličkovala ve snaze Jinovatku setřást. Jinovatka hladce překonávala spadlé stromy, křoví, potůčky a vzdálenost mezi jí a kořistí. Popoháněl jí hlad a odhodlanost, chtěla přežít. I když už jí tlapky neskutečně bolely a přišlo jí že srnu pronásleduje už věčnost, nezpomalila. Tak moc jí chtěla chytit, nemohla dopustit aby jí utekla. Nechtěla tady zemřít hlady jako malé, neschopné vlče a přes to, že jí nikdo nic nenaučil, to chtěla zvládnout sama a začít zcela nový život.

Když už měla srnu na dosah, natáhla krk a chňapla jí po noze. Srna vyjekla bolestí a svalila se k zemi. Jinovatce se rozzářily oči, chystala se srnu dorazit a konečně vypustit z hrdla to vítězné vytí. Když v tom uslyšela slabé dunění někde v dálce. Zatřásla hlavou s myšlenkou že se jí to jen zdálo. Dunění ale neustávalo, naopak zesilovalo. Jinovatka pod nohama ucítila jemné vibrace. Podívala se do dálky odkud zvuk vycházel a strachy vytřeštila oči.

Lesem se prodíralo opravdu velmi početné stádo srn a mohutných jelenů s obrovskými, nebezpečnými parohy. Řítilo se přímo k Jinovatce, která se skláněla nad skolenou srnou. Proběhla jí hlavou jediná myšlenka. ,,Pryč!"

Srdce jí divoce bušilo, měla strach. Běžela co nejrychleji, ale vzhledem k tomu, že před chvílí plno energie spotřebovala na pronásledování srny, nedokázala vyvinout moc velkou rychlost. Sotva popadala dech, její slabé netrénované tlapky se jí začínaly zamotávat. Dunění kopyt bylo čím dál víc hlasitější, stádo jí bylo v patách. Věděla že nemá šanci jim utéct. Snažila se přemýšlet, musela něco udělat jestli nechce skončit udupaná. Do očí se jí hnaly slzy, nechtěla zemřít ale nejraději by přestala kmitat tlapkami a svalit se na zem, už neměla sílu aby běžela dál.

Najednou ale před sebou zahlédla kládu. Jinovatka pevně sevřela čelisti k sobě a zrychlila. Tohle byla její poslední naděje. Už byla jen pár vlčích délek od klády. Přikrčila se k zemi a vklouzla přímo pod kládu.

V zadní tlapce, kterou ještě nestihla skrčit k sobě pod kládu, najednou ucítila příšernou bolest. Na tlapku Jinovatce stihl dupnout velký jelen který se odrážel, aby kládu přeskočil. Jinovatka zaskučela bolestí a olízla si tlapku. Nad hlavou se jí ozývalo dunění kopyt, celé stádo se hnalo přes kládu a Jinovatka se bála, aby se pod nimi kláda nezlomila a nezavalila jí. Naštěstí ale byla dost silná a Jinovatka pod ní v bezpečí přečkala, než přes ní přehnalo stádo.

Dunění utichlo, stádo bylo pryč a rozklepaná Jinovatka opatrně vylezla z úkrytu. Zakručelo jí v břiše a ona si vzpomněla, o jakou kořist přišla. Mohla by se sice vrátit a vzít si svůj zasloužený úlovek. Jenže sotva stála na nohou a určitě by tam nedošla. Vyškrábala se na kládu a pohodlně se na ní rozvalila. Slunce bylo teprve v půlce své každodenní cesty a Jinovatka se rozhodla, že si odpočine a možná že k večeru najde svojí kořist. Zavřela oči a pomalu usínala, když v tom ucítila pach čerstvého masa. Vyskočila prudce na nohy a začala zuřivě čenichat kolem. Stačilo když popošla pár kroků po kládě a uviděla to, z čeho vycházela ta lákavá vůně. V místě kde se kláda rozdvojovala, byla zaklíněná srnčí noha. Jinovatka se znechuceně zašklebila. Hned na to s do ní ale zakousla a vyrvala jí ze sevření větví. Okamžitě jí sežrala a kost důkladně olízala.

Když alespoň trochu zahnala hlad, vlezla si zpátky pod kládu kde si olízala bolavou tlapku a usnula.

Vlčice Jinovatka~Zrádná Cesta Where stories live. Discover now