25. ŘEKNI, ŽE TO NENÍ PRAVDA

132 2 3
                                    

Pohled Natall
Ed nám řekl, že jeho máma dneska není doma, což je dost divný -ona nikam nechodí-
Ed nakonec přespává u Bena.
Stejně vím, že to paní 'K' musíme říct.

Upřímně řečeno, teď jsem hrozně zmatená, protože žádná hádka nevznikla. Zvláštní.. no každopádně, teď s Billem mířím domů.
Oba jsme potichu, protože ještě vstřebáváme, co se stalo.

Šli jsme tak potichu, že jsem slyšela pouze svůj a jeho dech. Svoje kolo vezl vedle sebe a přitom hypnotizoval chodník před sebou.
,,Bude Ed v pohodě?" Zeptal se. Já se zarazila.

Nebudu mu říkat, co se stane. To je blbost.
,,Nechci vědět nic víc, jenom jestli bude v pohodě" dodal.
,,Jo, bude. Má jen zlomenou ruku" odpověděla jsem a zabodla pohled do země.
,,A co tvoje ruka? Přesněji rameno" zeptal se znova. O mém rameni jsem se nezmiňovala..
,,Jak to víš?" Zeptala jsem se docela chladným hlasem.
,,No.. nehýbeš moc rukou, a to je docela divný" řekl a usmál se.
,,Budu v pohodě" řekla jsem a stále upírala pohled do země.

,,Co je s tebou?" Zeptal se.
,,Nic" řekla jsem fakt chladně. Bože, proč sem na něj taková. Nic neudělal. To se fakt tak bojim té hádky? Asi jo..
,,Prostě mám jenom blbej pocit" řekla jsem.
,,Pročpak?" Zeptal se.
,,To netuším" odpověděla jsem, a konečne odvrátila pohled od chodníku.

On nechal kolo spadnout na zem a otevřel mi náruč. Já se usmála a objala ho.
Obětí mi opětoval a tak jsme stáli uprostřed ulice v objetí.

Nevím jak dlouho, ale fakt po dlouhé době jsem řekla: ,,Měli bychom jít domů"
On jen kývl. Vzal kolo a vyšli jsme k domu. Tak do dvou minut jsme byli doma.

Chvíli jsme si povídali, co se stalo dnes ve well house, ale potom Bill odešel do Georgeho pokoje, a já se, bez jeho dovolení, začala přehrabovat v jeho věcech.
Na kluka měl dost uklizeno.

Po chvíli jsem ale našla zázrak.
,,TY. MÁŠ. VE. SKŘÍNI. KYTARU?!" Zakřičela jsem. Byla sice od prachu a měla jen pět strun, ale i tak. Všechno se dá spravit
,,Ehh.. ty jsi ji našla?" Zeptal se nervózně.
,,Jo! Máš někde náhradní struny?" Zeptala jsem se s jiskřičkama v očích.

Pohled Billa
,,Nehrál jsem na ni víc jak 3 roky, Naty" řekl jsem a ona zesmutněla.
,,ale možná něco najdu" řekl jsem a začal hledat.

Našli jsme náhradní struny, ladičku, několik knih s notami a akordy a speciální hadřík na struny. Takže jsme zbytek odpoledne strávili opravováním kytary.

Pohled Natall
,,Bille, jak dlouho jsi nebyl ve schránce? Skoro přetýká dopisama" zasmála jsem se a zamířila ven ke schránce.
,,Tak měsíc, možná dva" zasmál se.
,,Magore" řekla jsem a schránku otevřela.
,,Takže.. jsou tu letáky, noviny, časopisy, 5 dopisů od jeho rodičů a jeden.. pro MĚ?!" Zastavil se mi dech.

Odložila jsem letáky a časopisy na lavičku a svůj dopis otevřela.

Milá slečno Natall Mio Loinová,
Dle anonymního zdroje víme, kde se momentálně nacházíte. Též jsem si všimla, že jak vy, tak Carol Erin Williamsová nejste ve vašem právoplatném domově.
To, že jste 2 roky mimo sirotčinec, neznamená, že nejste jeho součástí.
Proto Vám oznamuji, že pokud se do 3 dnů po odeslání tohoto 'dopisu' nedostavíte zpět, do Londýnského oficiálního sirotčince, budeme muset zasáhnout pátráním.
Přece jenom, už nejste malé dítě a víte, co je pro vás dobré a rozhodně nechcete mít problém se mnou.
Tato samá zpráva přijde Carol Erin Williamsové, takže v tom nejste sama. Opakuji, do tří dnů od odeslání zpět v Londýně.

Datum: 8.6. 1990
Cassandra Dylanová, ředitelka Londýnského oficiálního sirotčince

Složila jsem se na zem u plotu. Tak toto už nemůžu.
Zítra je 12.6. Ví, kde mě najít.
Propukla jsem v hysterický pláč. Já tam nechci. Tady se mi žije dobře.

IT Ve vylepšeném vydáníKde žijí příběhy. Začni objevovat