Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 26.

,,To je ono!" Vyhrknu a rychle vstanu z postele.
,,Proč mi to nedošlo dřív? Máš pravdu. Máš sakra pravdu a mě to nenapadlo..." Pak se ale zase posadím zpět.
,,Vím, kdo to byl. Kdo mu to řekl, ale to je mi na nic."

,,Jak to? Můžeš mu to říct, ne? Hele, zas tolik toho o vás nevím, ale když víš, kdo vám sabotuje váš vztah, proč prostě nedojdeš za tím klukem a neřekneš mu pravdu? Nebylo by to jednoduší, než sedět tady a brečet, hmm?" Zeptám se. Nechápu ho. Já bych to na jeho místě rozhodně udělala, vždyť on má krucinál všechny díly skládačky! Tak proč?

,,Protože..." na chvíli se zamyslím. Mám jí to říct? Pokud se jí svěřím, bude vědět ještě víc. Na jinou stranu, mám ještě něco, co by nikdo vědět nemohl? Vždyť vlastně o nic nejde, ne? Jen o jeden rozpadlej vztah...
,,Protože Eren věří víc jí, než mě. Protože pro Erena je důležitější ona, než já. Protože Eren má na prvním místě Mikasu!" Po mé tváři opět sjede slza. Zase. Jsem takový slaboch... a ke všemu moc slabý na to, abych se zabil...

,,Když myslíš." Prohodím zamyšleně.
,,Ale měl bys to ještě zvážit. Chodil ten kluk před tím s nějakou holkou?"

Na chvíli se zamyslím.
,,Nic takového neříkal." Uznám nakonec.

,,Protože většině gayů se holky nelíbí." Řeknu se zdviženým obočím klidně.

___________

Čas od doby, kdy Levi odešel vesele ubíhá dál a dál, ani nevím, jak už je to dlouho. Možná týden? Dva? Asi spíš dva. Mými nejlepšími přáteli se postupně stali chlast a uklízení.

Mikasa je tu téměř neustále. Říká, že bych měl na Leviho zapomenout. Přeci mne podvedl... Asi má pravdu, možná bych zapomenout měl, jenže já nemůžu. A nechci. Co teď asi dělá? Našel si nějakou jinou práci? Našel si nějaké nové přátele, nové bydlení... nový život? Je s tou holkou šťastný? Když mi o nich Mikasa říkala, tvrdila, že spolu vypadali šťastně. Přál bych si tak Leviho vidět. Šťastného... Ale to se mnou nebude. S ní ano... Se mnou byl nešťastný, ale ona... ona pro něj bude lepší. A on si zaslouží to lepší. I když mi to mohl říct sám...

Od doby, co jsem utekl uběhly zhruba dva týdny. Všechno mne to ničí. Ráno musím vstávat dříve, než Historia a Ymir. Musím se totiž stihnout napatlat všemi těmi holčičími krémy, po kterých tak krásně není nic poznat. Také si musím vždy upravit svou paruku, kterou poslední dobou nesundavám ani na noc, podle čehož potom ráno vypadá... Také jsem se naučil vždy mírně zašpinit talíř, aby až přijdou do kuchyně, vypadalo to, že už jsem jedl. Poté ho samozřejmě opět umyji spolu s ostatním nádobím, to je jedna z prací, které jsem zde začal dělat. Chci těm dvoum pomáhat, ony mi také pomohly. Mnohem více, než jim kdy oplatím. Ve všech volných chvílích ale stále myslím jen a jen na něj. Na toho, kdo mi převrátil život k lepšímu a vnesl do něj světlo. Jediné, co mne nutí nepropadnout do depresí úplně je myšlenka, že Eren je teď šťastný...

Ačkoli by se to tak na první pohled nemuselo zdát, s Levim je to den ode dne horší. Je jako stroj, pomáhá, kdy může, ale v jeho očích při tom není nic. Žádné emoce, prostě prázdno. Poté si vždy zaleze do pokoje a myslí si, že nevím, že tam brečí. Ale já to vím. Několikrát jsem na něj už koukala. V těch chvílích je v něm naopak vidět emocí víc, než kdy jindy...
,,Bojím se o něj." Zašeptám tiše. Jsme zrovna s Ymir venku na procházce a náš rozhovor se opět stočil k našemu spolubydlícímu.

Tiše si povzdychnu. Vím, že se bojí, ale nic se s tím dělat nedá. Nechci nic říct unáhleně, ale i já se o něj bojím...
,,Hiss, zlato, jsi hodná. Až moc hodná. Vím, že by ses rozkrájela, kdyby to pomohlo, ale ono nic udělat nejde." Řeknu jí upřímně.

,,Nějak to jít musí! Ymir, on to nezvládne! Vždyť vidíš, jak brečí, je to slyšet, vždycky je to slyšet." Řeknu zoufale.

,,Ššš, klid, Hiss." Řeknu tiše a obejmu ji. Hroutí se z toho, vidím, jak ji to ničí. Mě ten kluk možná nijak neokouzlil, spíš naopak, ale je to Historiin kamarád. To mluví za vše, musíme mu nějak pomoct.
,,Něco vymyslíme."

,,Vážně?" Zaptám se jí s nadějí v hlase.

,,Jo." Odpovím tiše, víc ji na sebe natisknu a políbím ji na čelo. Poté si s ní opět propletu prsty a pokračujeme v chůzi místním parkem. Usilovně přemýšlím a snažím se přijít na nějaké možné řešení.
,, Historio, já myslím, že tohle už je na něm. To on se musí rozhodnout, co dál, stačí za tím klukem dojít..." řeknu nakonec.

,,Dojít? Vždyť ho Eren nařkl z podvádění, Ymir. Musel k tomu mít důvod a toho se jen tak nevzdá." Řeknu sklíčeně. Nemůžeme tam Leviho poslat, další setkání s Erenem by ho zničilo. Ačkoli je diskutabilní, jestli ho něco může zničit ještě víc, než už je...

,,Jako jo, co jsem slyšela, Mikasa umí být přesvědčivá, ale..."

,,Jak s tím vším souvisí Mikasa?" Tak počkat, něco mi tu nesedí. Ta holka souvisí snad se vším... Ale jak je kruciš zapletená do tohohle?

Zamračím se.
,,On ti to neřekl? Protože jestli ne, tak to ten nápad definitivně odepsal."

,,Co mi měl říct?" Mikasa, Mikasa... jak že to psala do toho dopisu?
"Konečně můj plán začíná vycházet." Napsala to den potom, co Levi utekl... Ne. To není možné. Tohle by neudělala, tak zlá být nemohla.

,,Byla to Mikasa. To ona to Erenovi všechno namluvila."

,,To ne..." vydechnu tiše.
,,To znamená, že se Mikase všechno povedlo." Zamumlám tiše. Naplánovala si to a dokázala to. Všechno...
,,A taky to znamená, že teď pokračuje... A my jí to akorát ulehčili." Sklopím hlavu a sleduji špičky svých bot. Všechny nás převezla. Co teď asi dělá? Raduje se? Určitě je s Erenem. Třeba mu o chudákovi Levim vykládá spoustu dalších hloupostí. Na jinou stranu, horší to už být nemůže.
Pak se ale napřímím a podívám se Ymir odhodlaně do očí.
,,Ale taky to znamená jednu další věc." Řeknu s nadějí v hlase.
,,Znamená to, že není konec. Znamená to, že se všechno dá ještě zachránit." Řeknu a po chvíli dodám:
,,Znamená to, že máme naději."