Svatba? Nikdy!✔️

Kapitola 29.

,,C-cože?" Vykoktám ze sebe.
,,T-to... To nemůže b-být pravda! Nemůže..." Tahle její slova pro mne byli jako dobře mířená facka, stejně tak, jako facka, kterou jsem dostal před tím. Ona má pravdu! Kruci, já mu tolik ublížil...

,,Je to pravda! Erene, jenom ty mu můžeš pomoct! On na tebe čeká! On tě miluje..." ke konci mých slov se mi začíná opět lámat hlas. On mne musí vyslechnout, na tom závisí vše!

Miluje? On mne miluje... On mne po tom všem miluje, přes to, jak jsem mu ublížil. Co hůř, ubližuje si dál a to jen kvůli mě. Jak jsem jen mohl uvažovat o tom, že s tím nic neudělám? I kdyby mne nepřijal zpět, čemuž bych se rozhodně nedivil, musím se mu jít omluvit! Kruci, musím za ním jít, musím ho poprosit o odpuštění! Protože i kdybych ho neměl získat zpět už nikdy v životě, i kdybych se ho už nikdy neměl dotknout, nikdy ho políbit, nikdy mu nezašeptat, jak moc ho miluju... Tak i tak u něj budu vždy stát, vždy ho budu chytat, kdyby padal, ať už doopravdy, nebo jen pomyslně, vždy mu budu pomáhat a nikdy už nedovolím, aby mu někdo ublížil. Tak, jako jsem mu ublížil já. Protože on mi za to stojí. A pokud mne zpět vezme, stane se ze mě ten nejšťastnější člověk pod sluncem.

Protože ho miluju. Miluju, miluju, miluju.

A všechno jsem to tak moc posral...

Přísahám, že už nikdy nebudu věřit nikomu, kdo bude říkat cokoli, co by házelo na Leviho špínu, ať už to bude kdokoli! Už budu věřit jen jemu, navždy...

Zvednu hlavu a odhodlaně se podívám Historie do očí, přestože v sobě stále ještě cítím strach. Stále ještě se toho setkání bojím, ale strach o Leviho je větší. Mnohem větší, protože on je to nejcennější, co jsem kdy měl tu čest mít...
,,Půjdu. Miluju ho. Historio, prosím, řekni mi, jak je na tom? Říkáš, že nespí a nejí? Prosím, řekni mi k tomu víc, musím to vědět..."

,,Pojď." Odpovím jen a vyrazím na cestu k našemu domku. Cestou Erenovi vyprávím o Levim. Tedy, spíš o tom, co z něj zbylo. O chvílích, kdy jako robot dělal všemožné domácí práce, kdy v jeho očích nebyla vidět jediná stopa po emocích. Jak jsem ho chodívala navštěvovat do práce, ale on si mne většinou ani nevšiml, pouze dělal, co měl a myšlenkami nebyl v tomhle světě...

A také o chvílích, kdy seděl ve svém pokoji na posteli a brečel. Kdy se všechny ty emoce dostaly na povrch.
,,Víš, až ho uvidíš... Asi budeš překvapenej." Řeknu mu, když už jsme asi v půli cesty.

,,Jak to myslíš? Je to stále on, ne?" Zeptám se tiše.

,,Je, i není." Odpovím vyhýbavě.
,,Změnil se. Nemám na mysli jen vzhled. On se změnil celkově, psychicky i fyzicky." Určitě to pro něj bude šok. I pro mně je to šok a to jsem u toho celého byla, celé jsem to mohla sledovat přímo z první řady, to ani nemám na mysli to dnešní ráno. Levi se změnil.

Zbytek cesty se celou dobu topím ve svých myšlenkách. Až se s ním potkám, vše se změní. Možná k lepšímu, možná k horšímu, ale změní se to.
Miluju ho.
Udělám pro něj cokoli.
Cokoli, jen když bude šťastný.
Ale bude moct být šťastný, když bude se mnou?
Jsem já skutečně ten... pravý?
Co když to jediné, co skutečně potřebuje, je někdo nový?
Co když to nejsem já, co když si to Levi jen myslí?
Co když vše ještě víc zničím?
Co když ho dorazím?
Co když se zabije? Po tomto mne zalije ledový pot. Levi se kvůli mně mohl zabít... říkala to. Věřím jí, věřím jí vše. A konečně po tak dlouhé době mám pocit, že jsem na té správné straně.

Dojdeme k našemu domku, já odemknu dveře a pustím Erena dovnitř. Poté dojdu až před zavřené dveře Leviho pokoje a beze slov na ně ukážu.

Pochopím, co má Historia na mysli. Podívám se na ni prosebným pohledem, jelikož na toto budeme potřebovat soukromí.

Lehce na Erena kývnu, otočím se a zamířím do ložnice k Ymir. Ještě spí... lehnu si k ní pod deku, obejmu ji a dám si hlavu na její hrudník, těsně pod tu její. Ona mne ze spánku obejme nazpět.

Teď už je to vše jen na nich. Budoucnost je v jejich rukou, záleží jen, jak s tím naloží. Pevně k sobě stisknu oční víčka. Prosím, Erene, snaž se... Tolik si přeji, aby se to mezi nimi urovnalo. Přeji si, aby bylo vše tak, jako dřív. Jak mi to Levi vyprávěl. Přeji si, aby to dokázali. Ale to je jen mé přání, bohužel. Skutečná budoucnost je asi jen a pouze ve hvězdách...

Stojím před těmi dveřmi a hypnotizuji je pohledem. Tak nějak tuším, že ten, co nocuje v tomto pokoji, je již vzhůru. Vlastně to vím. Netuším jak, ale vím to.

Opatrně a pomalu položím ruku na kliku, stále se ale nějak nemám k tomu ji stisknout.
Jeden pohyb. Jeden jediný pohyb a budu nucen čelit svým problémům. Čelit následkům svých chyb. A že já chyboval hodně...
Budu nucen čelit tomu, před čím jsem tak dlouho utíkal. Zvládnu to vůbec?
Stáhnu z kliky ruku a svěsím ji opět podél těla. Neměl bych tam jen tak vstoupit. Stejně jako o návrat do Leviho života, i o vstup do jeho pokoje si musím zažádat.

Přiblížím svou ruku ke dveřím.
Mám to udělat?
Nebo ne?
Část mne se chce prostě otočit na patě a utéct. Pryč, daleko. Ale ta druhá část... ta ví. Ví, co je správné, miluje a ví, že to udělat musím.
Pořádně se nadechnu a opět vydechnu. Pevně k sobě sevřu oční víčka a zaklepu.

Ticho. Nastane mrtvolné ticho a mně přijde, že trvá několik hodin. Že čas běží a běží a stále je to pitomé ticho...
Opět zaklepu a čekám. Nic.

Po chvíli chci pohyb zopakovat, zevnitř se ale ozve tiché, pláčem podbarvené: ,,Dále."
Pořádně se nadechnu a vydechnu. Teď už nemohu couvnout.

A tak položím ruku na kliku a otevřu ony dveře, které mne dělily od člověka, jemuž jsem zkazil život, kterého miluji a který mi snad jednou odpustí, ačkoli si to nezasloužím...