Milý Náměsíčníku II.

11. Tajný ctitel

Zápas byl... Dokonalý. Myslím tím vážně, vážně dokonalý. S Jakeem jsme celou dobu byly jako dvě plující nadšené spřízněné duše. Předem jsme věděli, že letos Irové rozmetají Bulhary na cimpr campr, ale upřímně - když Krum chytil zlatonku, na pár vteřin mi přestalo tlouct srdce. Jednoduše jsem si nedokázala představit, že Andrew vyhraje sázku s Jakeem a Bulhaři vyhrají. Nakonec se musel Andrew vzdát kapesného ve prospěch svého nejlepšího kamaráda a já zase musela slíbit, že to neřeknu rodičům.

Nastal čas oslav. Náš stan se nachází v tábořišti plném irských fanoušků pobíhajících v kiltech a rozhazujících falešné zlato z měděných kotlíků. Atmosféra po vítězném zápase je neuvěřitelná. Štěstí sálající ze všech okolo, jako by se dalo nahmatat. Dokonce, jako by byly v ovzduší třpytky. Zrovna sedíme s Jakeem, Andym a Madeline u zapáleného ohně poblíž stanu a vesele klábosíme o zápase, který před necelou čtvrt hodinou skončil.

Když vtom mi na rameni přistane tmavě hnědý sýček. Nejprve se leknu, ale pak si uvědomím, že má sova na noze přivázaný vzkaz.
,,Počkej, pomůžu ti," nabídne se Jake a nastaví dva prsty, na které sovu nabere, a já z ní pak odvážu provázek se vzkazem. Sýček odletí tak rychle, jako i přiletěl. Na úhledně poskládaném pergamenu je krasopisně nadepsáno: Pro Rosie Lupinovou.

,,Kdo ti teď může psát?" zeptá se Medeline.
,,Nemám nejmenší ponětí..." zavrtím upřímně hlavou a rychle vzkaz rozbalím. Přelétnu očima těch pár řádků. Pak ještě jednou. U Merlina, co to je za hovadinu... Nevěřícně si stoupnu. ,,Musím jít." Otočím se k ohni zády, zaběhnu si ještě do stanu pro mikinu a pak už se vydám směrem k lesu. Po cestě ještě jednou rozbalím vzkaz, abych se ujistila, jestli tam vážně stojí to, co jsem tam prvně viděla.

Milá Rosalie,

již dlouho Ti chci napsat tahle slova, ale mám strach... Jenže dnes, jako by do mne uhodil blesk. Uvědomil jsem si, že už nemohu dál čekat. Viděl jsem Tě, jak jsi s nadšením v očích a úsměvem na tváři sledovala zápas. Vlasy se Ti leskly jako tisíce drahokamů a každý pohyb Tvého těla byl jako vílí tanec. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Tě miluji.

Přijď prosím za mnou k hranici vašeho tábora, přímo ke vstupu na lesní cestu, která vede ke stadionu.
Musím Tě vidět. Hned teď.

Tvůj Tajný ctitel...

Opravdu to tam stojí, černé na zažloutlém. Musí to být nějaký blázen, když mi píše zrovna při tak grandiózní oslavě výhry nad Bulhary. Ale zajímá mě, kdo to je. Samozřejmě, že jsem celým svým srdcem věrná Jakeovým očím barvy oceánu. Stejně mi přijde fér tomu ,,Tajemnému ctiteli" říct, jak se z mé strany věci mají. Bylo by ode mě fakt zlé, kdybych nepřišla.

Je to divné. Jak je možné, že teď z čista jasna se někomu líbím, aniž bych to předtím tušila? Myslím tím... jsem docela empatický člověk. Znamená to, že pokud se někomu líbím, nejspíš ho v reálném životě vůbec neznám, protože kdybych ho znala, tušila bych, co ke mně cítí. Jsem u cíle. Zvuky oslav už zní daleko za mými zády. Blízko se ponevírá jen pár leprikonů v kiltech, co to přehnali s ohnivou whiskey. Přede mnou se rozprostírá pohled na hluboký černý les, do něhož vede úzká vychozená cesta.

Měl by tu být. Tak proč tu zatraceně stojím sama? Nechtěl náhodou on hnedka teďka nutně vidět mé lesknoucí se vlasy? Merline... Prosím, ať to není nějaký idiot.
Najednou se ozve šelest jdoucí odněkud z lesa.

A je to tady. Dnes umřu. Tak mladá!
Jenže po chvilce si všimnu i malého modrého světélka z hůlky a člověka, který kráčí po klikaté lesní cestě. To bude nejspíš můj ctitel. Tak jo, Rosie. Nádech, výdech. Bude to první kluk, kterého odkopneš kvůli Jakeovi.