Milý Náměsíčníku II.

12. Peklo na mistrovství

Maia

„Dobrý večer, kouzelnický národe. Tady Manthinelius Siloproud, vítejte na naší rádiové vlně! Právě se nacházím na mistrovství světa v našem milovaném sportu s košťaty! A ne, přátelé, nemluvím o zametání, mluvím o FAMFRPÁLU!!!" z rádia se ozve burácivý řev fanoušků.

„Zlato, nechceš to zeslabit?" Nemyslete si, že jsem líná, to ne. Jen jsem teď vážně pohodlně uvelebená na gauči s hlavou položenou na Remově klíně a užívám si teplo jeho těla. Opravdu se nemíním pohnout, dokud to nebude nezbytně nutné. Ucítím, jak Remus natahuje ruku k rádiu.

„Před necelými dvěma hodinami skončil zápas a stále je tu živo! Je tu se mnou Ludo Pytloun z odboru kouzelnických her a sportů. Co říkáte na dnešní zápas, pane Pytloune?"

„Byla to jízda, Manthineliusi, to vám tedy povím. Když mladý Krum chytil zlatonku, všem přejel mráz po zádech, ale stejně členové irského famfrpálového mužstva dokázali, že jsou mistři ve svém oboru!"
„Ano, skutečně, je to neuvěřitelná noc plná oslav a ohnivé whiskey!"

„No to snad ne!" Remus ztuhne. „Moje děti nemůžou být opilé ve třinácti!"
„Buď v klidu... Andy je rozumný a Rosie," ou. Pravda. „Rosie je určitě s bratrem, který na ni dává pozor." Snad.

„Nechápu, že jsi tak v klidu," zavrtí hlavou Náměsíčník, ale ucítím, jak se jeho tělo zase uvolňuje. To je tak skvělé mít ho tak blízko u sebe. Co se týče našich milovaných dětiček - jasně, že se o ně bojím. Jsou na místě plném opilců s hůlkami, se kterými stačí mávnout a dějí se divy. Ale věřím Westonovým.
„Víš, že já jsem se opila s Dvanácterákem poprvé ve druhém ročníku?" nadhodím a se škádlivým úsměvem očekávám reakci.

„C-cože? Kdy?" podiví se, „A jaktože o tom nevím?"
„Myslím, že jsi tehdy hrál s Tichošlápkem šachy a mě s Jamesem už omrzelo to sledovat, tak jsme šli do společenky, kde zrovna byli nějací kluci z vyššího ročníku a.. no víš," pokrčím nevinně rameny, „byli sdílní."
„Tak sdílní?" Ajéje, vlkodlak Remus už zase vrčí. „Rychlonožko, ty dračice," uuu, jak já miluju ty jeho vlkodlačí choutky. „Ty jsi byla ve dvanácti letech na mol a nikdo tě za to nepotrestal?"
„E-ee," zavrtím hlavou, co nejroztomileji to dokážu. „Ale bylo to super!"

„Tak to musíme napravit. Každý trest si najde svůj čas. A tvůj čas nastal právě teď." Najednou se ke mně skloní a převratí si mě pod sebe, načež se octnu uvězněna v pevném sevření jeho stehen. Chvilku ještě marně doufám, že mě třeba políbí nebo tak něco. Ale on mě začne lechtat.

„Ne!" vyjeknu a snažím se dostat z jeho nepropustného sevření. „Áááá!" Merline, jak já tohle nenávidím, ty mrštné prstíky všude možně po mém bezbranném těle, když moje hůlka leží daleko na stole. „Přestaň, ty chlupatá příšero!" Nejhorší je, že ten smích nejde zastavit.
„No nevím, kdo z nás dvou je tady větší a chlupatější krvelačná příšera," zasměje se nahlas Remus a stále mě obratně lechtá na těch nejnesnesitelnějších místech.

„Tyyy!" Proč, když do něj buším pěstmi, ani to s ním nehne? Vždyť jsem badass bystrozorka a on jen postupně chátrající stařík.

Najednou se z rádia ozve křik. Ale ne takový, který hlásá radost z vítězství, ale takový, po kterém běhá mráz po zádech. Remus si jej okamžitě všimne taky a uvolní sevření, abych si mohla sednout a naslouchat.
„Právě se děje něco šíleného. Postavy v černých hábitech s maskami na obličeji vtrhly přímo do vřavy oslav a utvořily zástup, který... u Merlinových vousů... píp... to je... píp." V rádiu se přeruší signál.